Deforma obřadů Svatého týdne v 50. letech 20. stol.

Porovnání některých rozdílů ve velikonoční vigilii dle Missale Romanum 1952 a OHS 1956
(volně přeloženo z anglického textu dostupného http://rorate-caeli.blogspot.com/2010/07/reform-of-holy-week-in-years-1951-1956.html)

1. (OHS 1956): Zavedení svěcení paškálu jakožto svíce, kterou má nést jáhen po celou dobu obřadu.
Komentář: Když tato reforma vešla v platnost, všechny svícny pro paškály celého křesťanstva se staly pro Bílou sobotu zbytečnými, ačkoliv některé z nich se datují až k úsvitu křesťanství. Pod záminkou návratu k pramenům se tato liturgická veledíla ze starověku stala nepotřebnými musejními kusy. Trojnásobný zpěv „lumen Christi“ již nemá žádný liturgický důvod k existenci.
(Missale Romanum 1952:) Nový oheň a kadidlová zrna jsou svěcena mimo kostel, ale nikoliv svíce. Oheň je přenesen na svícen s třemi svíčkami na vrchu, které se zapalují postupně během procesí při každé invokaci „lumen Christi“. Proto trojnásobná invokace –  jedna pokaždé, když se zapaluje svíce. S jednou z těchto svící je zapálen paškál, který zůstává na paškálním svícnu od začátku ceremonie. (V mnoha starých křesťanských chrámech výška tohoto svícnu vyžadovala, aby byla postavena tribuna stejné výšky a tak se mohlo dosáhnout na svíci.) Oheň (světlo Vzkříšení) byl přinesen na svícnu s třemi svícemi (Nejsv. Trojice) k velikonoční svíci (Zmrtvýchvstalý Kristus), aby bylo symbolizováno, že vzkříšení je aktem Nejsvětější Trojice.

2. (OHS 1956): Výmysl umístění velikonoční svíce doprostřed presbytáře po procesí s ní, při kterém se postupně rozsvěcují světla s každou invokací „lumen Christi“ a na každou invokaci se pokleká směrem ke svíci. Při třetí invokaci se rozsvítí světla v celém kostele.
Komentář: Po výmyslu procesí se svící bylo rozhodnuto umístit ji doprostřed presbytáře, kde se stane referenčním bodem modliteb, stejně jako jím byla během procesí. Stává se důležitější než oltář nebo kříž – podivná novota, která posouvá orientaci modlitby do další fáze.
(MR 1952): Svíce zůstává nerozsvícená na vlastním svícnu na evangelní straně. Jáhen a podjáhen k ní přijdou se svícnem rozsvítit ji, když se zpívá præconium (i. e. „Exsultet“). Až do zpěvu „Exsultet“ jsou jedinými zapálenými svícemi od „ohně Vzříšení“ ty na trojramenném svícnu.

3. (OHS 1956): Převrácení symboliky „Exsultet“ a jeho vlastní povahy, kterou je svěcení od jáhna.
Komentář: Něketří reformátoři si přáli odstranit tuto ceremonii, ale láska, které se zpěv „Exsultet“ vždy těšil, měla u ostatních za následek opozici k jakýmkoliv změnám v textu: „Komise, nicméně, považuje za vhodné ponechat tradiční text tak, že pasáží, které mají být odstraněny, je jen několik a jsou malého významu.“  Výsledkem je další napodobenina tradičního zpěvu spjatá s obřadem, který je nyní úplně změněný. Tak se stalo, že jeden z nejdůležitějších momentů liturgického roku se stal divadlením kusem udivující nesouvislosti.
Ve skutečnosti úkony, o kterých se mluví během „Exsultet“, již byly vykonány o zhruba půl hodiny dříve v chrámové předsíni. Ke kadidlovým zrnům se zde zpívá: „Suscipe, Pater, incensi hujus sacrificium vespertinum“, ale zrna jsou do svíce zasazena už drahnou dobu. Zapalování svíce světlem Vzřkíšení je spjato se slovy: „Sed jam comulnae hujus praeconia novimus quam in honorem Dei rutilans ignis accedit“, ale svíce v tu dobu již hoří a slušné množství vosku již bylo spotřebováno. Již zde není žádná logika. Symbolika světla je pokroucena dokonce ještě více, když je triumfálně zpíván příkaz rozsvícení všech světel (symbol Vzřkíšení): „Qui licet sit divisus in partes, mutuati tamen luminis detrimenta non novit. Alitur enim liquantibus ceris, quas in substantiam pretiosæ hujus lampadis apis mater eduxit.“ [Kterému, ačkoliv je dělen v části, přec neubývá světla, jež sděluje, neboť jest živen tekoucím voskem, jejž pro podstatu této drahocenné lampy plodná včelka vyrobila.], ale to se zpívá v kostele, který je již po nějaký čas úplně osvícen svícemi zapálenými od nového ohně [a vůbec všemi světly].
Reformovaná symbolika je nepochopitelná z prostého důvodu – není symbolická. Pronášená slova nemají žádný vztah k realitě obřadu. Navíc zpěv velikonoční proklamace v jednotě s úkony, které jej doprovází, konstituuje svěcení jáhnem par excellence. Po reformě je svíce posvěcena svěcenou vodou mimo kostel. Byla však touha ponechat část starobylého svěcení, neboť je výjimečně krásné. Bohužel tento přístup redukuje liturgii na divadlo.
(MR 1952): Zpěv „Exsultet“ začíná se zhasnutou svící, kadidlová zrna jsou do ni vložena když chvalozpěv mluví o kadidlu, jáhen svíci rozsvicí a světla v kostele jsou rozsvícena, když chvalozpěv činí zmínky o těchto akcích. Tyto akce v jednotě s chvalozpěvem tvoří svěcení.

4. (OHS 1956): Zavedení neuvěřitelné praxe rozdělení litanií do dvou části, mezi něž je vloženo svěcení křestní vody.
Komentář: Toto rozhodnutí je jednoduše absurdní a nesourodé. Nikdy nebylo slýcháno, že by prosebné modlitby byly děleny do dvou částí. Zavedení křestního obřadu doprostřed je nesourodostí dokonce ještě větší.[viz dále]
(MR 1952): Poté, co se skončí se svěcením křestní vody, začnou se zpívat litanie před začátkem Mše.

5. (OHS 1956): Zavedení umístění křestní vody do lavoru doprostřed sanktuária s celebrantem čelem k lidu a jeho zády k oltáři.
Komentář: Jednoduše bylo rozhodnuto nahradit křitelnici hrncem vprostřed presbytáře. Volba byla znovu diktována posedlostí tím, aby všechny obřady byly prováděny s „posvátnými služebníky čelem k lidu“ , ovšem jeijch zády směrem k Bohu. Věřící se z logiky věci stávají „skutečnými účastníky celebrace ... Komise byla vnímavá k touhám vyjádřeným lidem Božím ... Církev byla otevřená ke kvasu renovace.“  Toto ledabylé rozhodnutí, založené na pastoračním populismu, který lid nikdy nežádal, skončilo zničením celé posvátné budovy chrámu, jakou byla od počátků až do současnosti.
Jeden čas byla křtitelnice mimo kostel či v následujích dobách mezi chrámovými zdmi, ale blízko k hlavní bráně, neboť podle katolické telogie je křest branou („janua Sacramentorum“). Je to svátost, která činí z těch, kteří jsou ještě mimo Církev, její členy. Jako taková byla symoblizována těmito liturgickými zvyky. Katechumen přijímá charakter, který jej činí členem církve, a  proto je přijat u vchodu, omyt vodou křtu, a tak získává právo vstoupit do chrámové lodi, příp. sanktuária, kde jsou klerici, křeří jsou tvoření těmi se služebným kněžstvím nebo těmi, kteří k němu mají vztah. Na tomto tradičním rozdělení se trvalo, neboť tzv. všeobecné kněžství pokřtěných je rozdílné od služebného kněžství a je rozdílné podstatně, nikoliv povrchně. Jsou to dvě různé věci, nikoliv stupně jedné esence.
S ustanovenými změnami nicméně nikoliv jen pokřtění (jak bylo zavedeno [Bugninim] už na Zelený čtvrtek), ale dokonce nepokřtění jsou svoláni do sanktuária a umístěni vedle kleriků. S někým, kdo je stále „kořisít pro ďábla“, neboť má stále prvotní hřích, je zacházeno jako s tím, kdo přijal svátost kněžství a vchází do sanktuária, ačkoliv je stále katechumenem. Tradiční symbolika je v důsledku kompletně zmasakrována.
(MR 1952): Svěcení křestní vody se koná u křtitelnice mimo kostel nebo poblíž vchodu. Jacíkoliv katechumeni jsou přijímáni u vchodu do kostela, pokřtěni a poté vyzváni k vstupu do chrámové lodi, ale nikoliv do sanktuária, jak je to logické, ať už před nebo po křtu.

6. (OHS 1956): Změna symboliky zpěvu „Sicut cervus“ z žalmu 41.
Komentář: Po vytvoření baptisteria uvnitř sanktuária se člověk potýká s problémem přenesení křestní vody na jiné místo. Bylo proto rozhodnuto vynaleznout ceremonii pro přenesení vody před věřícími do křtitelnice po svěcení a zejména po udělení případných křtů. Přesun křestní vody je vykonán, zatímco se zpívá „Sicut cervus“, i. e. čast z žalmu 41, která mluví o žízni jelena, poté co utíká z hadího uštknutí, která může být uhašena pouze vodou spasení. V každém případě byla věnována nedostatečná pozornost faktu, že žízeň jelena je uhašena vodou křtu po uštknutí pekelným hadem. Proto pokud byl křest již udělen, pak jelen dále nežízní, neboť, obrazně řečeno, je již napojen! Symbolika je změněna, a tak postavena na hlavu.
(MR 1952): Na konci zpěvu proroctví jde celebrant ke křtitelnici, aby pokračoval svěcením vody a případně křtem, je-li to třeba, zatímco se zpívá „Sicut cervus“. Zpěv předchází, jak je logické, udělení křtu.

7. (OHS 1956): Stvoření z ničeho – „Obnova křestních slibů.“
Komentář: Člověk v určitém smyslu postupuje slepě, když navrhuje pastorální výtvory, které nemají opravdový základ v historii liturgie. Prosazujíce názor, že svátosti by měly být oživovány ve svědomí, vymysleli reformátoři obnovu křestních slibů. Stal se z toho druh „zpytování svědomí“ ohledně svátosti přijaté v minulosti. Podobnou tendenci lze pozorovat ve 20. letech minulého století. Ve skryté polemice s opatřením sv. Pia X. ohledně sv. přijímání dětí byla někde zavedena praxe „slavného přijímání“ či „vyznání víry“. Děti kolem 13 let musely „znovu vykonat“ jejich první sv. přijímání ve smyslu zpytování svědomí ohledně svátosti, kterou již přijali o několik let tříve. Tato praxe, ačkoliv nezpochybňuje katolickou nauku ohledně „ex opere operato“, zdůrazňuje subjektivní prvek svátosti nad objektivním. Nová praxe vposledku skočnila zatemněním a upozaděním svátosti biřmování. S obdobným přístupem se setkáme v r. 1969 se zavedením „obnovy kněžských slibů“ na Zelený čtvrtek. S touto pozdější praxi je zavedeno spojení mezi svátostným kněžstvím a kněžstvím sentimentálním a emotivním, mezi účinností svátosti a zpytováním svědomí – něco, na co bychom v tradici narazili výjimečně.
Substrát těchto inovací, které nemají základ ani v Písmu ani v praxi Církve, se zdá být oslabením přesvědčení ohledně účinnosti svátostí. Ačkoliv to není ve své podstatě očividně chybná inovace, vypadá nicméně jako naklonění směrem k teoriím luteránských proveniencí, které, když odmítají přisoudit jakoukoliv roli „ex opere operato“, tvrdí, že svátostné obřady slouží více k „oživení víry“ než k udělení milosti.
Je navíc obtížné pochopit, čeho se chtělo docílit touto reformou. Vždyť úpravy byly ve skutečnosti dělány ke zkrácení délky obřadů, a přesto byly zavedeny suchopárné obřady, které jsou akorát na obtíž.
(MR 1952): Obnova křestních slibů neexistuje, jakož v této formě neexistovala nikdy předtím v tradiční historii liturgie, ať už západní nebo východní.

8. (OHS 1956): Vytvoření napomenutí během obnovy slibů, které může být proneseno v národních jazycích.
Komentář: Tón tohoto moralizujícícho napomenutí prozrazuje až příliš dobře období, v kterém bylo vytvořeno (polovina 50. let). Dnes již zní zastarale, kromě toho, že je spíše nudným dodatkem. Je zde také typicky aliturgcký způsob obracení se k věřícím během obřadu – hybrid mezi kázáním a ceremonií (forma, která si užije velký úspěch v letech, které následovaly).
(MR 1952): Neexistuje.

9. (OHS 1956): Zavedení společné recitace Otčenáše všemi přítomnými, možno i v národních jazycích.
Komentář: Otčenáši předchází sentimentálně znějící pobídnutí.
(MR 1952): Neexistuje.

10. (OH 1956): Zcela bez jakéhokoliv liturgického citu je zde zavedena druhá část litanií přerušených v půlce před svěcením křestní vody.
Komentář: Před svěcením křestní vody jsou litanie recitovány v kleče, poté se provádí velké množství ceremonií společně s pohybem v sanktuáriu, pak je zde radost následující po svěcení křestní vody a případných křtů, které následují, a pak tytéž přímluvné modlitby litanií pokračují v tomtéž místě, kde byly přerušeny zhruba půl hodiny předtím a ponechány visící ve vzduchu. (Bylo by obtížné určovat, zda si věřící pamatují, kdy tuto zpola dokončenou modlitbu opustili.) Tato inovace je nesourodá a nepochopitelná.
(MR 1952): Litanie jsou nedílně a bez přerušení zpívány po svěcení křestní vody a zároveň přede Mší.

11. (OHS 1956): Odstranění modliteb u stupňů oltáře, žalmu „Judica me“ (Ž. 42) a Confiteoru na začátku Mše.
Komentář: Bylo rozhodnuto, že Mše má začít bez recitace Confiteor nebo kajícího žalmu. Žalm 42, který upomíná na nehodnost kněze přistoupit k oltáři, nebyl uspokojivý, pravděpodobně protože musí být recitován u stupňů oltáře předtím, než k němu člověk může jít. Jakmile pochopíme podrthující liturgickou logiku vztahující se k oltáři viděnému jako „ara crucis“, svaté a děsivé místo, kde se zpřítomňuje výkupná smrt Kristova, dávají smysl modlitby vyjadřující naši nehodnost vystoupit po těchto schodech. Nepřitomnost žalmu 42 (který bude v následujících letech odstraněn z každé Mše) místo toho vypadá jako touha po přípravě obřadu, který bude oltář chápat symbolicky jako obyčejný stůl spíše než jako Kalvarii. Jako důsledek pak již není vštěpován posvátný strach a pocit nehodnosti, na který upomíná žalm.
(MR 1952): Mše začíná s modlitbami u stupňů oltáře, žalmem 42 („Judica me, Deus“) a Confiteorem.

12. (OHS 1956): V tomtéž dekretu jsou zrušeny všechny obřady Vigilie svatodušní s výjimkou Mše.
Komentář: Toto rychlé zrušení jeví všechny známky toho, že bylo přilípnuto na poslední chvíli. Letnice měly vždy vigilii ve svých obřadech podobnou té velikonoční. Reforma nicméně nebyla schopna si s Letnicemi poradit. Potom však reformátoři nemohli nechat jen tak dva obřady, které by dělilo 50 dní a v jednom případě by se jednalo o reformovanou verzi, zatímco v druhém o tradiční. Ve svém spěchu se rozhodli zrušit jeden z nich, který již neměli čas zreformovat – omezení padlo na Vigilii svatodušní. Tento lehkomyslný spěch vyvrcholil v rychlém ustřihnutí obřadů Vigilie svatodušní, takže texty Mše, která tradičně následovala po těchto obřadech, již s nimi nejsou v harmonii. Následkem toho tak zůstaly v obřadu násilně zmrzačené věty, které nevhodně pronáší celebrant během kánonu. Kánon přepokládá, že Mše následuje po obřadech křtu, které však byly zrušeny. Jako výsledek díky této reformě říká celebrant během zvláštního „Hanc igitur“ slova, která se vztahují k svátosti křtu během Vigliie, ať už k svěcení vody či udělování svátosti: „Pro his quoque, quos regenerare dignatus es ex aqua et Spritu Sancto, tribuens eis remissione omnium peccatorum“ [Také za ty, jež jsi z vody a z Ducha Svatého znovu zroditi ráčil, uděliv jim odpuštění všech hříchů.] Přitom však již nikde není po tomto obřadu stopy. Komise si toho ve svém spěchu po odstranění zřejmě nevšimla.
(MR 1952): Vigilie svatodušní má obřady, které jsou ve své povaze křestní, o kterých se „Hanc igitur“ Mše zmiňuje.