Komentář Eleison 208

Komentář Eleison CCVIII (9. července): Benediktovo myšlení I.

"Komentáře Eleison" z 18. června slíbily čtyřdílnou sérii, která ukáže, jak "desorientovaný" je "způsob věření" papeže Benedikta XVI. Fakticky předkládají shrnutí cenného pojednání o Benediktově myšlení, které před několika lety napsal biskup Tissier de Mallerais, jeden ze čtyř biskupů Společnosti sv. Pia X. Své pojednání, nazvané "Víra ohrožená Rozumem", biskup označuje jako "skromné", odhaluje ale Papežův základní problém -- jak věřit katolickou věrou takovým způsobem, aby to nevylučovalo hodnoty moderního světa. Pojednání ukazuje, že takový způsob věření je nutně zmatený, i když Papež stále určitým způsobem věří.

Pojednání se dělí do čtyř částí. Po důležitém úvodu do Benediktovy "hermeutiky kontinuity" se biskup Tissier krátce dívá na filosofické a teologické kořeny Papežova myšlení. Zatřetí vykládá důsledky tohoto myšlení pro Evangelium, pro dogma, pro Církev a společnost, pro Království Kristovo a pro poslední věci. Uzavírá uvážlivým soudem o Papežově novovíře, vysoce kritickým, ale zcela respektujícímuctivým. Začněme přehledem Úvodu: --

Základním problémem pro Benedikta XVI., stejně jako pro všechny z nás, je střet mezi katolickou Vírou a moderním světěm. Vidí například, že moderní věda je amorální, moderní společnost sekulární a moderní kultura mnohonáboženská. Specifikuje tento střet jako střet mezi Vírou a Rozumem, mezi Vírou Církve a Rozumem, jak byl vypracován osvícenci osmnáctého století. Je ale přesvědčen, že Víra i Rozum se musí interpretovat takovým způsobem, který je přivede ke vzájemné harmonii. Proto jeho účast na Druhém vatikánském koncilu, na Koncilu, který se pokusil smířit Víru s dnešním světem. Ale tradicionalisté říkají, že koncil selhal, protože sama jeho východiska jsou s vírou nesmiřitelná. Proto Papežova "hermeneutika kontinuity", neboli systém výkladu (interpretace), který má ukázat, že mezi katolickou tradicí a Druhým vatikánským koncilem není žádný zlom.

Principy Benediktovy "hermeneutiky" pocházejí od německého historika 19. století, Wilhelma Diltheye (1833-1911). Dilthey tvrdil, že pravdy vznikají v historii, takže se jim dá porozumět jen v jejich historii, a lidským pravdám nelze rozumět, aniž by se vzal v úvahu lidský subjekt v této historii. Aby tak jádro minulých pravd přetrvalo do současnosti, je třeba odečíst vyřadit všechny prvky náležející minulosti, nyní nerelevantníirelevantní, a nahradit je prvky důležitými pro živou přítomnost. Benedikt tento dvojí proces očišťování a obohacování aplikuje na Církev. Na jednu stranu musí Rozum očistit Víru od jejích minulých omylů, tj. od jejího absolutismu, zatímco na druhou stranu musí Víra přimět Rozum, aby umírnil svouje útoky na náboženství a aby pamatoval na své humanistické hodnoty, svobodu, rovnost a bratrství, které mají všechny původ v Církvi.

Velkým Papežovým omylem zde je, že tyto pravdy katolické Víry, na kterých byla vybudována křesťanská civilizace a na kterých ještě spočívají její chabé zbytky, v žádném případě nemají původ v lidské historii, ale ve věčném lůně neměnného Boha. Jsou to věčné pravdy, od věčnosti do věčnosti. "Nebe i země pominou, ale má slova nepominou" říká Náš Pán (Mt XXIV, 35). Ani Dilthey a zjevně ani Benedikt XVI. si nedokáží představit pravdy vysoko nad lidskou historií a nad všíemi jejími okolnostmipodmíněností. Pokud si Papež myslí, že takovými ústupky bezvěreckému Rozumu přivede jeho příznivce k Víře, ať se zamyslí znovu. Jen budou Vírou o to více opovrhovat.

Příště budou filosofické a teologické kořeny Benediktova myšlení.

Kyrie eleison.

Ano, zřejmě to tak opravdu je.