Komentář Eleison 209

Komentář Eleison CCIX (16. července, 2011): Benediktovo myšlení II.

Rozdělíme-li studii biskupa Tissiera o myšlení Benedikta XVI. na čtyři části, představuje druhá jeho filosofické a teologické kořeny. Tím, že biskup analyzuje nejprve filosofii, řídí se vynikající encyklikou Pia X. "Pascendi". Je-li láhev na víno špinavá zevnitř, i zkazí se i nejlepší víno, když se do ní nalije. Odtrhuje-li se lidská mysl od skutečnosti, jak to činí moderní filosofie, pak i přes ni přefiltrovaná katolická víra bude zmatená, protože se už nebude řídit skutečností. Zde je Benediktův problém.

Stejně jako před ním Pius X. přisuzuje biskup hlavní zodpovědnost za tuto katastrofu moderního smýšlení německému osvícenskému filosofovi Immanuelu Kantovi (1724-1804), který dokončil systém anti-myšlení, který nyní všude převažuje a který vylučuje Boha z racionálního diskursu. Protože pokud -- jak tvrdil Kant -- nemůže myšlení o předmětu poznat nic vyjma toho, co se jeví smyslům, pak má myšlení svobodu si rekonstruovat skutečnost za smyslovými jevy jakkoliv by chtěl, objektivní skutečnost je zavržena jako nepoznatelná a svrchovaně vládne subjekt. Pokud subjekt potřebuje Boha a předpokládá jeho existenci, dobře tak. Jinak má Bůh takříkajíc smůlu.

Biskup Tissier představuje pět moderních filosofů, kteří se všichni potýkali s následky Kantova subjektivního bláznovství, které klade myšlenku nad skutečnost a subjekt nad objekt. Dva z nich pro myšlení tohoto Papeže nejdůležitější asi jsou Heidegger (1889-1976), otec existencialismu, a Buber (1878-1965), vedoucí představitel personalismu. Jsou-li esence (bytnosti) nepoznatelné (Kant), pak zbývá jen existence (jsoucnost). To nejdůležitější, co existuje, je osoba, která je pro Bubera tvořená intersubjektivitou neboli vztahem "já-ty" mezi subjektivními osobami, který pro Bubera otevírá cestu k Bohu. Proto bude znalost objektivního Boha záviset na subjektivním zapojení lidské osoby. Jaké nejisté základy onoho poznání!

Ale zapojení lidského subjektu bude klíčem k Benediktovu teologickému myšlení, ovlivněnému zejména, jak píše biskup, proslulou tübingenskou školou. Tato škola, založena J. S. von Dreyem (1777-1853), zastávala názor, že historie je pohybována duchem doby ve stálém pohybu a že tímto duchem je Duch Kristův. Proto Boží zjevení není už pokladem Víry, který se uzavřel smrtí posledního Apoštola a který se jen postupem času stává explicitnějším. Namísto toho má stále se vyvíjející obsah, ke kterému přispívá přijímající subjekt. Takže Církev každé doby hraje ve zjevení aktivní a ne jen pasivní roli a dává minulé tradici současný význam. Začíná to znít povědomě? Jako Diltheyho hermeneutika? Viz EC 208.

Pro Benedikta není Bůh pouhým vzdáleným objektem, nejen objektivním, ale osobním "Já", které komunikuje s každým lidským "ty". Písmo a Tradice objektivně vycházejí z božského "já", ale na druhou stranu musí živé a pohyblivé "ty" stále novým způsobem číst ono Písmo a protože Písmo je základem Tradice, Tradice se musí také stát dynamickou zapojením subjektu, a ne jen statickou jako "fixní" tradice arcibiskupa Lefebvra. Podobně i teologie se musí subjektivizovat, víra musí být osobním "zakoušením" Boha, a dokonce i Magisterium musí přestat být pouze statické.

"Kletý člověk, který spoléhá na člověka", říká Jeremiáš (XVII, 5).

Kyrie eleison.