Komentář Eleison (13. srpna 2011): Nevinná nevědomost?
Jeden čtenář položil životně důležitou otázku: „Jestliže dobrý protestant žil dobrý život, ale stále je pevně přesvědčen, že katolické víra je nesprávná, takže ani neuvažoval o tom, že by vstoupil do katolické církve, může stále být spasen?“ Tato otázka je vitální, tj. životně nezbytná (z „vita“ v latině, které znamená „život“), protože je to otázka věčného života nebo smrti pro bezpočet duší.
Při odpovědi na otázku je třeba říci jako první věc, že každá duše, která se okamžitě objeví při smrti před Boží soudcovskou stolicí, bude jím souzena s dokonalou spravedlností a s dokonalým milosrdenstvím. Jenom Bůh zná hlubiny srdce člověka, které může člověk skrývat sám před sebou, natož pak před jinými lidmi. Člověk může mylně soudit, ale Bůh nikdy. Tudíž „dobrý protestant“ bude buď zavržen skrze sama sebe, nebo zachráněn Bohem, právě tak, jak Bůh ví, že si zasloužil.
Je jasné, že jestliže Bůh chce, abychom my všichni byli spaseni (1 Tim II, 4), a požaduje od nás pod hrozbou zavržení, abychom věřili (Mar XVI, 16), musí nám lidem dát vědět, co musíme věřit a co musíme činit, abychom zachránili své duše. Co tedy musí ten „dobrý protestant“ věřit?
Přinejmenším každá duše, aby byla spasena, musí věřit, že Bůh existuje a že odměňuje dobré a trestá zlé (Žid XI, 6). Jestliže „dobrý protestant“, který vedl „dobrý život“, toto nevěří, nemůže být spasen. Ale mnozí katoličtí teologové jdou dále a říkají, že člověk, aby byl spasen, musí také věřit v Nejsvětější Trojici a v Krista jako Vykupitele. Jestliže tito teologové mají pravdu, pak by mohlo být mnohem více „dobrých protestantů“, kteří nemohou spasit své duše.
A Bůh může od nich požadovat, aby věřili ve více než než v tyto naprosto základní pravdy v závislosti na tom, jak mnoho příležitostí ve svém životě měli, aby se dozvěděli o Pravdě, která od něj přichází. Jestliže jsou neznalí celého zbytku katolické víry, nenarazili nikdy na něj? Možná ne. Ale možná že ano. Vzpomínám si na svou matku, jak řekla s obdivem o tom, jak katolický kněz jednou zodpověděl všechny závažné otázky jejího „dobrého protestantského“ otce, ale potom nic nenásledovalo, aspoň pokud já vím. Jestliže pak „dobří protestanti“ se aspoň jednou setkali s katolickou pravdou, proč vlastně ji nenásledovali? Ledaže jim byla špatně presentována, ve skutečnosti odmítli pravdu. Mohli ji omítnout bez nějaké viny? Takže odmítli ji bez viny nebo úmyslně? „Dobří protestanti“ snadno považují sebe za nevinné, jako tak činíme my všichni, ale Bůh se nenechá nikým z nás oklamat.
Tak tedy co „dobrý protestant“ musí dělat, aby byl spasen. Nemusí znát všechno, co katolická víra neomylně od nás žádá ohledně mravních zásad, ale má alespoň přirozené světlo svého vrozeného svědomí. Může být skutečně obtížné s prvotním hříchem a bez pomoci katolických svátostí následovat toto přirozené světlo svého svědomí, ale jestliže člověk ho závažně porušuje nebo překrucuje proti pravdě, snadno může žít a umřít ve smrtelném hříchu, ve stavu, v němž žádná duše nemůže být spasena. Ještě se „dobrý protestant“ může hájit neznalostí plnosti Božího zákona, jak ho katolíci mohou znát, ale je jeho neznalost opravdu „nepřekonatelná“, tj. bez viny? Například opravdu nevěděl nebo ve skutečnosti nechtěl vědět, že umělé antikoncepční prostředky závažným způsobem uráží Boha?
Bůh ví. Bůh soudí. Kéž má smilování se všemi „dobrými protestanty“ a s námi se všemi.
Kyrie eleison.