Konverze ke katolickému křesťanství v ČR 21. století

Pojďme se pobavit o fenoménu konverze se zaměřením na katolickou církev a současnou českou realitu.
Místo zde mají osobní příběhy, zkušenosti s konverzí ostatních, názory na postoje Církve k evangelizaci,
formování konvertitů a jejich místo ve struktuře farních a jiných společenství, vnitřní i vnější konverze k
tradičnímu katolicismu.

Nezapomeňme, že konverze, obrácení, je nám zapotřebí neustále

Mě obrátil farář, když jsem se ho zeptal, pod dojmem NOMu, zda-li i ďábel může být spasen, jeho odpověď postrádala logiku, když řekl že prostě nemůže, neboť logika NOMu je, že může. Pak mi 5 let trvalo, než jsem přišel na to, co je špatně a dalších 5 let, než mi to konečně celé došlo. Holt mám dlouhé vedení. Jen setrvačností jsem chodil dál do kostela, veden logikou, že jsem musel něco špatně pochopit, přotože jinak by se Církev neudeřela těch 2000 let. Bez Contras, Katolikrevue (tehdy ho měl ještě MRČ) a osobního setkání se stejně smýšlejícími v Jaidhofu by to asi trvalo ještě dýl. No jenže rodina se mi neobrátila, žena je pod vlivem svých rodičů a chce se jim zavděčit.

Já konvertoval pod vlivem pubertální nenasytnosti v čtení knih. Nejprve mne zaujala práce vymítače - kdo by nechtěl přikazovat ďáblům a od té doby jsem chtěl být knězem, vyhánět démony. Až mnohem později jsem pochopil, že kněžské povolání je ještě o něčem jiném.
NOM se mi od počátku nějak nezdal. A to i přesto, že se u nás sloužil docela bez excesů. Nebyl tím, co jsem očekával.
Když jsem poznal tradiční liturgii, konečně jsem pochopil, proč. Protože jsem byl najednou doma.
Jinak, těch kotrmelců bylo plno a je to spíš na osobní povídání. Kdo mě zná, tak ví

Já jsem si myslel, že budu sloužit Církvi jako muzikant. Jsem se tedy vážně přepočítal.

Já pocházím z ateistické rodiny. Kromě tety, která konvertovala i s dětmi pár let přede mnou k letničním jsem jediný křesťan. (perličkou je, že mi po křtu vzkázala přes tátu že jako katolík nedojdu spásy :-D )

Poprvé jsem se s křesťanstvím potkal na vojně - kamarád katolík mi půjčil Nový Zákon ať prý si taky přečtu něco pořádného.. (četl jsem Goebbelse, z toho usoudíte jak jsem na tom asi byl). Tehdy jsem NZ bral jen jako mytologii, ale přecijen jsem četl.. zvládl jsem tehdy evangelia a skutky.. u epištol jsem to vzdal a vrátil.

Katolíkem jsem se stal za studií na Vojenské akademii, pokřtěn jsem byl na Velikonoční vigílii roku 2006, biřmován na Svatého Ducha téhož roku. Pod vlivem brutálního vystřízlivění z předchozího způsobu života jsem se začal zajímat o "duchovno". Samozřejmě jsem jako typický přitroublý hledající zkoušel lecco. Četl jsem i okultní literaturu, nějaký čas jsem se účastnil zenových meditací. Jenže celá tahle duchovnost byla jen o dosahování toho, čeho dosahují i pohané, o seberealizaci, seberozvíjení.. a nedávala životu smysl.

Jednou na cvičení jsem oslovil spolužáka o kterém jsem věděl že je katolík jestli by mě nedělal křoví při návštěvě kaplana. Bál jsem se za ním jít sám. A taky jsem jenom poslouchal o čem se ti dva baví, poprvé jsem se nijak neprojevoval

Pak jsem začal docházet na "spolčo" které vojenský kaplan vedl a na osobní rozhovory, které se časem staly přípravou na křest.

...to be continued...

Mr.Difficult napsal:

Já jsem si myslel, že budu sloužit Církvi jako muzikant. Jsem se tedy vážně přepočítal.

Ještě štěstí, že jí nejsi. Hrát na nomíku

Časem už nebude ani ten chorál na tridentu. Dočkej času, jako husa klasu.

Já byl tak nějak ve víře veden od mala..no, do kostela jsme pravidelně začali chodit, když jsem měl 7 let, chodil do nábožky, připravoval se k přijímání. i když jinak jsem se o víru zas tak nezajímal. Naštěstí tím nebyl vtažen k modernistické smečce. O víru, tradici, jsem se začal zajímat před 13 lety..no, a našel jsem ji. i když NOM se mi také nějak nezdál....má rodina je stále nomácká, bohužel. Jsem v široké rodině černou ovcí

Mr.Difficult napsal:

Časem už nebude ani ten chorál na tridentu. Dočkej času, jako husa klasu.

Što dělat, Dědictví otců se musí prodat a využít....

René Václavek napsal:

Mr.Difficult napsal:

Časem už nebude ani ten chorál na tridentu. Dočkej času, jako husa klasu.

Što dělat, Dědictví otců se musí prodat a využít....

Teda, vám ten kancionál nějak leží v žaludku... Buďte rádi, že si někdo dal tu práci a vůbec to sestavil a vydal.

Konvertoval jsem před nějakými 11 lety a na začátku byl vliv mého kmotra - Poláka a svaté paměti otce arcibiskupa Karla Otčenáška.

Děkuji Bohu za to, že jsem narazil na dobré a svaté kněze, především na svého zpovědníka.

Díky vám za příspěvky...

JL - přiznám se, že tahle otázka mě napadla taky, jenže náš kaplan jí asi uměl líp odpovědět. mimojiné přístup k ďáblu a s tím spojené věci byly důvodem, proč jsem vnímal katolickou církev od začátku jako tu pravou v porovnání s protestanty.

Jakub - trochu vám závidím. já jsem pubertu strávil u počítače a čtenářská nenasytnost mě chytila až po vojně a to co jsem četl na začátku by samo vydalo na index..

René - možná horší být tradičním mezi modernisty než katolíkem mezi bezvěrci. moje náboženství se totiž rodina naučila po čase tolerovat (ačkoli mi očas nezapomenou vpálit, jak že by se správný katolík měl chovat a jak k tomu mám daleko )

Reakce rodiny a nejbližšího okolí na konverzi je na otevření dalšího tématu...

Moje maminka se s tím ještě nesmířila a občas se mne zeptá, zda už mě to náhodou nepřešlo

Mikolaj napsal:

Reakce rodiny a nejbližšího okolí na konverzi je na otevření dalšího tématu...

Moje maminka se s tím ještě nesmířila a občas se mne zeptá, zda už mě to náhodou nepřešlo

Naši jsou rozvedení, takže o to divnější to je. Tátu jsem pozval na křest, on i s druhou manželkou přijel,
ale Velikonoční vigílie se všemi čteními sloužená biskupem.. na něj asi byla moc a tři dny se se mnou nebavil.
Pak se mě zeptal jestli to myslím vážně.. a když jsem ho ubezpečil že jo, tak to toleruje. Jen škoda že se
nedá přesvědčit přečíst si nějakou křesťanskou literaturu.
Máma se mě zeptala: "to se jako budeš s babkama v kostele modlit růženec?", řekl jsem jí že jo..
a ona že mi asi v hlavě křuplo. ale taky si zvykla. Sestry se nedivily ničemu, prohlásily že jsem byl vždycky
divnej.

Zajímavé je, že byli všichni nadšení církevní svatbou i přesto, že jsme je s manželkou dopisem srovnali do latě
jak se mají na obřadu chovat

Já mám takový dojem, že má maminka obavu o to, aby ze mne nebyl kněz No možná tak trvanlivej jáhen

Na druhou stranu nemůže nevidět, že žijeme jako spořádaná, v naší rodině široko daleko nerozvedená, rodina.

To jen tak z prče, kvůli tomu kancionálu je v pražském salonku o jednu chorální míň.

Mikolaj napsal:

Já mám takový dojem, že má maminka obavu o to, aby ze mne nebyl kněz No možná tak trvanlivej jáhen

Na druhou stranu nemůže nevidět, že žijeme jako spořádaná, v naší rodině široko daleko nerozvedená, rodina.

Z trvanlivého jáhna bych měl obavu i já. Tihle půlfaráři s bohoslužbami slova jsou časovaná bomba, která likviduje chápání obětního charakteru mše.

Dodneška mi nikdo pořádně nevysvětlil, k čemu je trvanliej jáhen dobrej.

Teda mimo to, že se všude plete

Mr.Difficult napsal:

Z trvanlivého jáhna bych měl obavu i já. Tihle půlfaráři s bohoslužbami slova jsou časovaná bomba, která likviduje chápání obětního charakteru mše.

Také tak až na výjimky soudím. Jáhni mohli kázat a měli své úkoly v liturgii.
Přesto jsou v církvi některé služby, které nemůže (resp. by neměl konat laik), ale může jáhen. Sv. František z Assisi se z pokory nechtěl nechat vysvětit na kněze, ale přijal jáhenské svěcení. Podobně sv. Efrém se stal jáhnem, ale pak se nechtěl nechat vysvětit na kněze, ač mu to bylo nabízeno.

Ale jáhenství bylo v západní církvi spojeno se závazkem celibátu; to je však jiná otázka.

...pokračování...

Pár měsíců po křtu jsem dokončil školu, nastoupil důstojnický kurz, tam jsem měl ještě to štěstí že v kurzu se mnou byli oba moji kmotři (křestní i biřmovací) a ve Vyškově byl další slušný katolický kaplan, takže jsme se sem tam scházeli k modlitbě a povídání.

Po kurzu jsem nastoupil k 312. protichemickému praporu v Liberci. Kaplana jsme měli taky katolíka, ale horší bylo, že jsem byl na celé posádce kromě něj jediný praktikující katolík. Takže můj další život v církvi byl trochu mimo ni.

Na mši svatou jsem chodil na arciděkanství, případně do kanceláře kaplana (posádkovou kapli tehdy zrušili a udělali z ní sklad sudů na pivo (!). No a protože jsem kaplana měl vlastně sám pro sebe, tak jsme celá odpoledne trávili povídáním a já se učil o víře, o modlitbě, o církvi..

A tehdy jsem začal přemýšlet jestli bych nemohl být knězem, protože mě přitahovala liturgie. Drželo mě to asi 2 a půl roku. Mezi tím jsem začal chodit na "vysokoškolské spolčo". Z první návštěvy jsem málem utekl, protože mě neberou pitomé hry dobré tak pro 2. stupeň základky.. a hosanovky taky ne.

Nicméně jsem neutekl a začal jsem ministrovat.. takže zbytek svojí služby v Liberci jsem strávil s kaplanem na arciděkanství poté, co vojenský kaplan šel do civilu a byl nahrazen husitou. Ministroval jsem na mších, pohřbech, křtech, svatbách.. poznával jsem zblízka kněžské řemeslo a dvakrát jsem jel do pražského semináře na setkání s bohoslovci. Říkal jsem si, pokud se to nezmění, tak 5 let od křtu seknu s armádou a půjdu do konviktu aby se poznalo jestli povolání mám nebo ne.

Takže moje další formace byla život v kasárnách a na faře a prožívání liturgie. Vám NOM moc nevoní jak jsem si všiml Já nemůžu srovnávat, protože tradiční mši jsem viděl zatím jen na videu.. ještě jsem neměl to štěstí se na ní dostat. Ale jako "kluk od oltáře" jsem vnímal i novou mši jako nádhernou, když byla sloužena tak jak má být.. a to náš kaplan dělal. Naučil jsem se od něj eucharistické úctě i modlitbě breviáře. Samozřejmě jsem dál chodil na spolčo, ale povedlo se ho na čas změnit, hry zanikly, začalo se adorovat, číst Bible nebo katechismus, pak se začali zvát hosti na tematické přednášky.. takže to taky nebylo zlé. Akorát "studentské mše" jsem vynechával.

Na týden jsem žil v Plzni s františkány, na 10 dní s trapisty v Novém Dvoře, pořád jsem se hledal.. až jsem nakonec našel budoucí manželku

S ní jsem po útěku z armády místo do konviktu odletěl na Nový Zéland na 14 měsíců. Co jsme zažili tam za církevní zvěrstva, to v ČR nevídáno...
Na NZ a v Austrálii je katolická církev jen jedna z denominací. Na jednu stranu moc fajn, že ta farnost žije opravdu jako společenství... ale liturgie se skoro liturgií nazvat nedá.. ony aktivní laičky tam dokonce kážou, podávají svaté přijímání pod obojí způsobou.. někde si ho i samy vezmou..

Byla to opravdu chvílemi krize. V Sydney jsme zažili mši v pseudokostele uspořádaném jako koloseum a kněz kterému nebylo rozumět ani slovo anglicky, protože to byl jakýsi samoánec, lítal po tom kostele jako by mše ani nebyla.. hlavně si s každým potřást rukou.. neklečí se tam zásadně, hlavně že je promítačka a zpívá se co zrovna přijde na chuť včetně irských lidovek.. no a na konci po požehnání při kterém se už lidi normálně mezi sebou baví kněz vystavil v monstranci Tělo Kristovo.. a odešel do zákristie.. aktivní babky tam kolem něj chodili jak kolem kýblu na odpadky, točily se k němu zády, kecaly nahlas, otevřely krámek s devocionáliemi a prodávaly... a Bůh pod způsobou chleba tam zůstal dočista sám a neadorován.

Po návratu domů jsme se pokusili obnovit spolčo, ale s novým studentským kaplanem to nabralo jiné obrátky tak jsme utekli do Ruprechtic k františkánům, kde jsme si založili vlastní.. kněz + 3-4 lidi. Nikdo jiný neměl zájem o modlení. Adorovali jsme před Nejsvětější Svátostí, modlili se nešpory, kvardián nám něco povyprávěl o předem zvoleném tématu z duchovního života a po kompletáři a krátkém pokecu jsme se rozešli domů.

... to be continued ...

To jsou zajímavé příběhy!
Na počátku mé cesty k Tradici byl nový kaplan u nás ve farnosti. Byl to namistrovaný idiot a samozřejmě modernista jak bič, což jsem poznal tak, že nás, ministranty, učil něco úplně jiného než náš pan děkan. Postupně jsem přestal ministrovat a nakonec i chodit na mši svatou, protože mi začalo docházet, že TOHLE není TAMTO.
Po nějaké době mi ovšem Církev začala chybět a protože jsem měl za sebou svoji druhou vejšku (tentokrát celé čtyři semestry :-), pustil jsem se do studia zajímavějších věcí, než patologická anatomie a biochemie. Zaujala mě filosofie a ovšem sestra teologie. Zase jsem začal docházet na mši svatou nového obřadu a tak jako mnozí zde jsem sice vnímal že to není ono, ale neznal jsem alternativu. Už ani nevím, odkud přišel první impuls, snad ze Signálů? (od koho však vím; dík Jakube!) a v roce 2006 jsem se zúčastnil Božího Těla v Černovicích. A hned mi bylo jasné, že tady jsem doma.
Začal jsem se víc modlit, objevil jsem spoustu katolických pokladů, např. požehnání postní praxe nebo svobodu chudoby a takto posílen podnikl jsem misii ve VKH, kde jsem narazil na několik spřízněných duší.
No a pak jsem se oženil a odstěhoval do naprosté prdele v pohraničí, kde je sice od jara do podzimu moc hezky, ale naprostý nedostatek duševní (a duchovní) stimulace mne pozvolna mění ve vidláka.

Já vim, poustevnický život není pro Tebe
Jo, signály, to byly časy

bismarck napsal:

Díky vám za příspěvky...

JL - přiznám se, že tahle otázka mě napadla taky, jenže náš kaplan jí asi uměl líp odpovědět. mimojiné přístup k ďáblu a s tím spojené věci byly důvodem, proč jsem vnímal katolickou církev od začátku jako tu pravou v porovnání s protestanty.

Nejme zdaleka sami, už tehdá v Jaidhofu si z toho dělal každý druhý srandu, aniž bych jim to řekl :-D Kaplan ji neuměl líp odpovědět, ale uměl zatemnit logiku.

ospilos napsal:

To jsou zajímavé příběhy!
Na počátku mé cesty k Tradici byl nový kaplan u nás ve farnosti. Byl to namistrovaný idiot a samozřejmě modernista jak bič, což jsem poznal tak, že nás, ministranty, učil něco úplně jiného než náš pan děkan. Postupně jsem přestal ministrovat a nakonec i chodit na mši svatou, protože mi začalo docházet, že TOHLE není TAMTO.
Po nějaké době mi ovšem Církev začala chybět a protože jsem měl za sebou svoji druhou vejšku (tentokrát celé čtyři semestry :-), pustil jsem se do studia zajímavějších věcí, než patologická anatomie a biochemie. Zaujala mě filosofie a ovšem sestra teologie. Zase jsem začal docházet na mši svatou nového obřadu a tak jako mnozí zde jsem sice vnímal že to není ono, ale neznal jsem alternativu. Už ani nevím, odkud přišel první impuls, snad ze Signálů? (od koho však vím; dík Jakube!) a v roce 2006 jsem se zúčastnil Božího Těla v Černovicích. A hned mi bylo jasné, že tady jsem doma.
Začal jsem se víc modlit, objevil jsem spoustu katolických pokladů, např. požehnání postní praxe nebo svobodu chudoby a takto posílen podnikl jsem misii ve VKH, kde jsem narazil na několik spřízněných duší.
No a pak jsem se oženil a odstěhoval do naprosté prdele v pohraničí, kde je sice od jara do podzimu moc hezky, ale naprostý nedostatek duševní (a duchovní) stimulace mne pozvolna mění ve vidláka.

Namistrovaný kněz který učí něco jiného než církev... to znám Právě na otázce posledních věcí člověka a ďábla/pekla lze často ověřit pravověrnost. Setkal jsem se i s řeholníkem, který mi tvrdil, že bych neměl věřit v démony, že to jsou jen potlačené touhy a podvědomí. Nevěděl jsem že se na teologických fakultách studuje psychoanalýza.

... dodatek ...

Vlastně jsem zapomněl napsat dva důležité momenty:

1) ještě před obrácením (2005-2006) jsem dálkově studoval v Brně religionistiku.. při studiu jednotlivých náboženství mi z toho křesťanství vyšlo nejlíp.. a nepřesvědčila mě ani tak Bible jako mnohem spíš církevní dějiny. Ty, kterých se protestanti vzdali.

2) v r.2009 již ve vztahu s budoucí ženou jsem byl poslán do Kosova na misi. Byl to rozhodující moment pro odchod z armády a zároveň jsem měl možnost se zůčastnit slavnostní liturgie v pravoslavném srbském klášteře Visoki Dečani. Ten zážitek mě nedal spát ještě dlouho. Ve srovnání s tím NOM vůbec žádná liturgie není.
(pokud by si někdo chtěl poslechnout nahrávku (mp3 grabnuté z cd), napište zprávu). Tehdy jsem začal číst pravoslavné weby a poprvé jsem se dostal i ke čtení článků na Te Deum. Nutno ale dodat, že mým zpovědníkem jsem byl srovnán do latě.. následovaly ještě téhož roku další "dobré zkušenosti s NOM na NZ jak jsem už psal.