Otevřený dopis biskupa Williamsona kněžím FSSPX (2013)28. března 2013
Velební a drazí otcové,
nedávné zveřejnění Věroučné preambule (česky zde) adresované 15. dubna minulého roku Generální radou Bratrstva sv. Pia X. církevním autoritám v Římě, potvrzuje naše nejhorší obavy. Čekali jsme takřka rok, abychom se dozvěděli, co obsahuje. Nezvratně prokazuje, že současné vedení Bratrstva sv. Pia X. jej zamýšlí vést pryč od směřování, které mu vytyčil arcibiskup Lefebvre, a [to] směrem k idejím a ideálům Druhého vatikánského koncilu.
Jakkoliv zaneprázdnění můžete být každodenní duchovní službou, musí vás to zajímat, protože to znamená, že duše ve vaší péči skrze vás přicházejí pod představené, kteří je i vás samotné zamýšlejí vést směrem k velké apostazi moderní doby a dokonce i do ní.
Připomínáme, že představení formují své podřízené a nikoliv naopak – cožpak jsme nepozorovali mnoho dobrých kněží Bratrstva jednoho po druhém vzdávat boj za Víru, jak víme, že jej vedl arcibiskup Lefebvre, a na místo toho jít s proudem, se silným a velmi odlišným proudem plynoucím teď po několik let z vrcholku Bratrstva dolů?
Podrobný rozbor potvrdí toto nebezpečí každého z deseti odstavců Deklarace, jak je jen stručně nastíněno níže:
I Věrnost slíbená „katolické Církvi“ a „Římskému veleknězi“ může být dnes špatně nasměrována ke koncilní Církvi jako takové a ke koncilním papežům. Je potřeba rozlišovat, abychom se vyhnuli zmatení.
II Přijetí nauk učitelského úřadu Církve v souladu s Lumen Gentium č. 25 může být snadno chápáno, zvláště v souvislosti s Vyznáním víry Říma z roku 1989, které je zmiňováno v poznámce k Deklaraci, jako že vyžaduje přijetí nauk Druhého vatikánského koncilu.
III,1 Přijetí nauky Druhého vatikánského koncilu o kolegiu biskupů, jak je obsaženo v Lumen Gentium, kapitola III, je navzdory „Nota Praevia“ významným krokem k přijetí koncilní kolegiality a k demokratizaci Církve.
III, 2 Uznání učitelského úřadu Církve jakožto výhradního autentického vykladače Zjevení znamená vážné riziko, že se Tradice podrobí koncilu, zvláště když výklad jakéhokoliv rozkolu mezi nimi je automaticky odmítán (srovnej III, 5 níže).
III, 3 Definice Tradice jako „živoucího předávání Zjevení“ je vysoce dvojznačná a její dvojznačnost je jen potvrzena neurčitými slovy o Církvi a citací ze stejně dvojznačné Dei Verbum č. 8, která následují.
III, 4 Tvrzení, že Druhý vatikánský koncil by měl „vrhnout světlo“ na Tradici tím, že ji „prohloubí“ a že ji „učiní explicitnější“, je naprosto hegeliánské (protože odkdy se protiklady vzájemně vysvětlují a nikoliv vylučují?), a riskuje falšování Tradice tím, že ji překroutí, aby vyhovovala mnohočetným klamům koncilu.
III, 5 Výrok, že novoty Druhého vatikánského koncilu musí být vykládány ve světle Tradice, že však žádný výklad naznačující jakýkoliv rozkol mezi těmito dvěma není přijatelný, je šílenstvím (Všechny košile mají být modré, ale jakákoliv košile, která není modrá, musí být považována za modrou!). Toto šílenství není ničím jiným, než šílenstvím „hermeneutiky kontinuity“ Benedikta XVI.
III., 6 Připisovat novotám Druhého vatikánského koncilu, že jsou legitimní záležitostí teologické debaty, znamená vážně podceňovat jejich škodlivost. Hodí se jen k tomu, aby byly zavrženy.
III, 7 Úsudek, že nové svátostné obřady byly legitimně promulgované, je vážně zavádějící. Zvláště nový mešní řád je mnohem škodlivější vůči obecnému dobru Církve, než aby byl skutečným zákonem.
III, 8 „Slib uznávat“ za církevní zákon nový Kodex kanonického práva, znamená uznávat množství údajných zákonů přímo protichůdných nauce Církve.
Velební otcové, kdokoliv zkoumá těchto deset odstavců v původním textu, může jen dojít k závěru, že jejich autor vzdal arcibiskupův boj za Tradici a ve svém myšlení přešel k Druhému vatikánskému koncilu. Chcete vy a vaše stádo být formováni takovými představenými?
Ať se ani neříká, že první dva a poslední tři z těchto deseti odstavců jsou široce převzaty z arcibiskupova vlastního Protokolu z 5. května 1988, takže je k němu Deklarace loajální. Je dobře známé, že 6. května se tohoto Protokolu zřekl, protože on sám uznal, že znamenal pro Bratrstvo příliš mnoho ústupků, než aby bylo schopné pokračovat v obraně Tradice.
Dalším omylem je říkat, že nebezpečí pominulo, protože generální představený od Deklarace „ustoupil“. Deklarace je otráveným ovocem toho, co se stalo liberálním způsobem uvažování na vrcholku Bratrstva a tento způsob uvažování nebyl rozpoznán, natožpak že by se od něj ustoupilo.
Třetí mylnou představou je říkat, že jelikož nebyla podepsána žádná dohoda s římskými apostaty, neexistuje již žádný další problém. Problémem není ani tak dohoda, jako touha po jakékoliv dohodě, která zaručí Bratrstvu oficiální uznání. A tato touha je tu stále velmi přítomná. Když vedení Bratrstva následuje celý moderní svět a koncilní Církev, zdá se, že ztratilo chápání prvořadosti pravdy, zvláště katolické Pravdy.
Velební otcové, „Co se nedá vyléčit, musí se přetrpět“. Slepí vůdcové jsou trestem od Boha. Avšak to nejmenší, co můžete udělat ohledně této katastrofální Deklarace, je sami si ji prostudovat spolu se vším, co k ní vedlo, jinak ztratíte své Bratrstvo, aniž byste si to uvědomili, stejně jako spousta katolíků ztratila svou Církev s Druhým vatikánským koncilem a neuvědomila si to. Až si pak tuto pohromu ve svém myšlení ujasníte, musíte říci pravdu svému stádu Bratrstva, jmenovitě nebezpečí, do nějž vaši představení uvádějí svou víru a s tím svou věčnou spásu.
Nám všem v tomto Bratrstvu, z nějž arcibiskup Lefebvre učinil celosvětovou pevnost Víry, nyní Náš Pán klade Janovu otázku, VI, 67: „Chcete i vy odejíti?“
Vám všem s potěšením uděluji biskupské požehnání vašeho služebníka v Kristu.
+ Richard Williamson, Nova Friburgo, Zelený čtvrtek, 2013.
Poznámka: S díky převzato z
http://rexcz.blogspot.cz/2013/03/otevreny-dopis-biskupa-williamsona.html 
Příjem 
Portál 
06.04.13 21:52
