P. Aleš Opatrný

Dostal jsem se přd několika dny s někým do rozhovoru o siuaci těch, kdo žijí v církevně neplatném civilně-právním "manželském" svazku, který nelze sanovat. Dotyčný mne odkázal na text P. Aleše Oparného: Život rozvedenýh v církvi - viz http://www.pastorace.cz/index.php?typ=texty&sel_podtema=654&sel_tema=167 . Tak jsem si ho přečetl. Je tam řada správných věcí, ale v 7. části píše správně o situaci těch, kdo takto žijí: "Je zde tedy jediné možné řešení a to, že se zavážou, že budou
žít v úplné zdrženlivosti, tedy svobodně se rozhodnou, že budou žít jako bratr a sestra."

V dalších odstavcích však uvádí: "Avšak k takovému řešení je nutno přistupovat s největší opatrností a až po vzájemném, nevynuceném souhlasu. Jinak se může ze zbožných důvodů stát z druhého manželství peklo. Není možné, aby byl jeden z partnerů k takovému kroku přinucen jen proto, že druhý má silnější náboženskou motivaci."

"Je však také zapotřebí znovu odpovědně zvážit a popřípadě konzultovat se zpovědníkem, zda život ve vzájemné zdrženlivosti je pro oba manžele stejně chtěný a stejně únosný a zda je opravdu jejich společnou cestou.

Řešení žít jako bratr a sestra připadá v úvahu spíš pro starší manžele, ale také ne pro všechny, a přichází v úvahu pouze tenkrát, jestliže k tomu oba mají dostatečný motiv a jsou schopni tento svůj stav dostatečně a bez velkýchškod naplnit. Pokud by se s tím člověk nedokázal vyrovnat, mohl by poškozovat celé své okolí. Toto řešení tedy nelze doporučit každému, ale je možné k němu třeba po letech dospět."

P. Opatrný, jak sám píše, uznává, že "Není nejšťastnější říci, že člověk, který uzavřel druhé, civilní manželství, nemůže jít k přijímání, protože žije ve hříchu. Toto tvrzení se sice dá obhájit, ale není nejvýstižnější." Jestliže
někdo žije v hříchu, nemá v něm pokračovat, ale musí se pevně ozhodnout už nehřešit. Takové rozhodnutí - a v případě těžkého hříchu jde o něco, co ohrožuje spásu (kdo ví, zda by se od toho v nenadálé hodince smrti odvrátil) - nemůže být vázáno na souhlas druhého podobně hřešícího.

Prosím o komentáře ostatní uživatele.

Michal Kretschmer napsal:

P. Opatrný, jak sám píše, uznává, že "Není nejšťastnější říci, že člověk, který uzavřel druhé, civilní manželství, nemůže jít k přijímání, protože žije ve hříchu. Toto tvrzení se sice dá obhájit, ale není nejvýstižnější." Jestliže
někdo žije v hříchu, nemá v něm pokračovat, ale musí se pevně ozhodnout už nehřešit. Takové rozhodnutí - a v případě těžkého hříchu jde o něco, co ohrožuje spásu (kdo ví, zda by se od toho v nenadálé hodince smrti odvrátil) - nemůže být vázáno na souhlas druhého podobně hřešícího.

Prosím o komentáře ostatní uživatele.

Samozřejmě, že spása má každému ležet na mysli především. Tvrdit, že není nejšťastnější vyjádření takové, které de facto i de iure vystihuje situaci, vede jen ke snižování vědomí hříšnosti toho skutku.
Jak kdo žije, tak také zemře, proto na obrácení na smrtelné posteli bych rozhodně nespoléhal.

Můj komentář - nalinkované je to Církví jasně. Ovšem kyby se člověk nějakým způsobem dostal (nezaviněně) do takové situace, asi bude přemýšlet jinak. A dokážu si představit, jak to pro něho musí být těžké. Partner ho opustí, on trpí samotou, potom někoho potká, zamiluje se ...

Takže bych byl v těchto věcech asi opatrný s nějakým generalizováním a přistupoval bych k tomu individuelně.

Mikolaj napsal:

Můj komentář - nalinkované je to Církví jasně. Ovšem kyby se člověk nějakým způsobem dostal (nezaviněně) do takové situace, asi bude přemýšlet jinak. A dokážu si představit, jak to pro něho musí být těžké. Partner ho opustí, on trpí samotou, potom někoho potká, zamiluje se ...

Takže bych byl v těchto věcech asi opatrný s nějakým generalizováním a přistupoval bych k tomu individuelně.

Ano, je to těžká situace a určitě nemůžeme soudit ty, kdo v ní neobstojí nebo jim to nějaký čas trvá než se z ní dostanou.

Mně na tom textu P. Opatrného vadilo, že v podstatě říkal, že když někdo chce takovou neregulérní situaci řešit tím, že chce žít v celibátu, potřebuje k tomu souhlas toho druhého. Tedy že je to hřích, ze kterého se člověk nemůže dostat jinak než sám (s pomocí Boží) jakoby spása či zavržení nebyla záležitost výlučně osobní.

Možná jsem to pochopil jinak - mají-li dva lidé, kteří spolu nemohou uzavřít manželství před Bohem (jeden je rozveden ne z vlastní viny), zájem spolu žít v jedné domácnosti, je nutné, aby žili jako bratr a sestra. A k tomu je nutný souhlas obou s tímto způsobem života. Protože je-li jeden k tomu svolný bez toho, že domyslí důsledky, potom si opravdu zadělávají na pěkný malér...

Mikolaj napsal:

Možná jsem to pochopil jinak - mají-li dva lidé, kteří spolu nemohou uzavřít manželství před Bohem (jeden je rozveden ne z vlastní viny), zájem spolu žít v jedné domácnosti, je nutné, aby žili jako bratr a sestra. A k tomu je nutný souhlas obou s tímto způsobem života. Protože je-li jeden k tomu svolný bez toho, že domyslí důsledky, potom si opravdu zadělávají na pěkný malér...

Já jsem měl na mysli jiný případ, totiž že takoví lidé žijí v jedné domácnosti, a to i sexuálně, a pak jednomu z nich dojde (nebo to věděl a rozhodl se v tom nepokračovat), že takhle dále žít nemohou, že musí se buď rozejít nebo žít jako bratr a sestra. Pak myslím, že takové správné rozhodnutí nemůže být vázáno na souhlas toho druhého, jakkoli je třeba o něj usilovat a celé mu to vysvětlit.

Michal Kretschmer napsal:

Já jsem měl na mysli jiný případ, totiž že takoví lidé žijí v jedné domácnosti, a to i sexuálně, a pak jednomu z nich dojde (nebo to věděl a rozhodl se v tom nepokračovat), že takhle dále žít nemohou, že musí se buď rozejít nebo žít jako bratr a sestra. Pak myslím, že takové správné rozhodnutí nemůže být vázáno na souhlas toho druhého, jakkoli je třeba o něj usilovat a celé mu to vysvětlit.

A pokud s tím ten druhý nesouhlasí, tak se raději rozejít, než žít v příležitosti ke smrtelnému hříchu?
Spása duše by měla být každému nejpřednější. A nemůže-li zachránit i toho druhého za použití všech povolených prostředků, pak je nutné ho asi opustit.

Je to složitá situace jediné správné řešení se do takové situace nedostat. Tj. neuzavírat žádný světský sňatek po světském rozvodu, když manželství bylo uzavřeno svátostně a druhý z manželů žije a tedy závazek (slibuji že tě nikdy neopustím stále platí) i když byl proveden světský rozvod.
V normálních podmínkách, tj. tam, kde k manželství musí být dispozice a je uzavřeno před Církví - a ne kde k tomu stačí odznak starosty a předchozí rozhodnutí soudu -
by k této situaci ani nemohlo nikdy dojít, protože další manželství nelze uzavřít, dokud právoplatný manžel(ka) žije.

Páter preukázal mnoho opatrnosti k vonkajším vzťahovým okolnostiam, ale už menej k absolútnej limite spásy. Tento typ prípadov vyzerá však z hľadiska morálneho komplikovanejšie než výpočet jedného (podľa všetkého) nekatolíka, ktorý nedávno napísal:

"Už len logicky je to problém – ak je morálnych hodnôt veľa (hovoriť
pravdu, nekradnúť, pomáhať cudzím, zmierňovať utrpenie, lojalita k
zamestnávateľovi, atď.), je ľahké sa dostať do situácie, kde sa tie
hodnoty navzájom bijú a v danej situácii tie „slabšie“ musia ustúpiť..."

V skutočnosti však nie je dilema taká hlboká: hriech alebo nehriech sa ukáže pri bližšom pohľade celkom zjavne. A potom je už jasné, čo s tým robiť - k dobru sa predsa nemožno prepracúvať hriechom.

Jaro napsal:

Páter preukázal mnoho opatrnosti k vonkajším vzťahovým okolnostiam, ale už menej k absolútnej limite spásy. Tento typ prípadov vyzerá však z hľadiska morálneho komplikovanejšie než výpočet jedného (podľa všetkého) nekatolíka, ktorý nedávno napísal:

"Už len logicky je to problém – ak je morálnych hodnôt veľa (hovoriť
pravdu, nekradnúť, pomáhať cudzím, zmierňovať utrpenie, lojalita k
zamestnávateľovi, atď.), je ľahké sa dostať do situácie, kde sa tie
hodnoty navzájom bijú a v danej situácii tie „slabšie“ musia ustúpiť..."

V skutočnosti však nie je dilema taká hlboká: hriech alebo nehriech sa ukáže pri bližšom pohľade celkom zjavne. A potom je už jasné, čo s tým robiť - k dobru sa predsa nemožno prepracúvať hriechom.

Tak. Účel prostředky nesvětí. A pomoci druhému s tím, že byť jen lehce zhřeším, je z hlediska morální teologie nepovolené.

Iacobus Augustinus napsal:

Michal Kretschmer napsal:

Já jsem měl na mysli jiný případ, totiž že takoví lidé žijí v jedné domácnosti, a to i sexuálně, a pak jednomu z nich dojde (nebo to věděl a rozhodl se v tom nepokračovat), že takhle dále žít nemohou, že musí se buď rozejít nebo žít jako bratr a sestra. Pak myslím, že takové správné rozhodnutí nemůže být vázáno na souhlas toho druhého, jakkoli je třeba o něj usilovat a celé mu to vysvětlit.

A pokud s tím ten druhý nesouhlasí, tak se raději rozejít, než žít v příležitosti ke smrtelnému hříchu?
Spása duše by měla být každému nejpřednější. A nemůže-li zachránit i toho druhého za použití všech povolených prostředků, pak je nutné ho asi opustit.

Veskrze správný názor, ale naprosto netuším, jak to vysvětlíš zamilovanému člověku, byť by byl sebevíc pravověrný .... Narážím samozřejmě na převádění teorie do praxe.

Mikolaj napsal:

Iacobus Augustinus napsal:

Michal Kretschmer napsal:

Já jsem měl na mysli jiný případ, totiž že takoví lidé žijí v jedné domácnosti, a to i sexuálně, a pak jednomu z nich dojde (nebo to věděl a rozhodl se v tom nepokračovat), že takhle dále žít nemohou, že musí se buď rozejít nebo žít jako bratr a sestra. Pak myslím, že takové správné rozhodnutí nemůže být vázáno na souhlas toho druhého, jakkoli je třeba o něj usilovat a celé mu to vysvětlit.

A pokud s tím ten druhý nesouhlasí, tak se raději rozejít, než žít v příležitosti ke smrtelnému hříchu?
Spása duše by měla být každému nejpřednější. A nemůže-li zachránit i toho druhého za použití všech povolených prostředků, pak je nutné ho asi opustit.

Veskrze správný názor, ale naprosto netuším, jak to vysvětlíš zamilovanému člověku, byť by byl sebevíc pravověrný .... Narážím samozřejmě na převádění teorie do praxe.

Je to podobné jako s milenkou. Máme zde odstrašující případy: Topolánek, Paroubek atd.