Spasiti duši lze toliko: buď v církvi nebo skrze církev

P. František Žák T.J.

Spasiti duši lze toliko: buď v církvi nebo skrze církev

Umírněný indifferentismus hlásá, že je lhostejno, v které křesťanské vyznání kdo vstoupí, jelikož prý v každém lze dojíti stejně spasení. Tento náhled je kacířský. Jen jedna jest pravá církev Kristova, a kdo zemře mimo ni, spasení nedojde, praví článek víry. Když Pán Ježíš dal apoštolům rozkaz, aby šli do celého světa, křtili všecky národy, učili je všecko zachovávati, co jim přikázal, chtěl, a vyslovil to také, že mají vésti lid, aby zachovával celou víru a všecka přikázání jeho. Však tento rozkaz není dán jen apoštolům a jich nástupcům. Nepřímo je dán lidstvu. Národové mají učení jeho přijmout dáti se pokřtíti a zachovávati celou víru se všemi přikázáními: co jest to jiného, nežli rozkaz, že mají vstoupiti do jeho církve a v ní až do smrti setrvati? Jak vážně tento rozkaz mínil, jde ze slov, jimiž jej zaznamenal svatý Marek: Jdouce po všem světě kažte evangelium všemu stvoření. Kdo uvěří a pokřtěn bude, spasen bude, kdož pak neuvěří, bude zavržen (Mar. 16, 15). V tom smyslu píše sv. Pavel, že bez víry nelze líbiti s Bohu (Žid. 11, 6) a že víru dává církev (Srov. Řím. 10, 14 n.). Tak chce Kristus, aby byl jeden ovčinec pod jedním pastýřem (Jan 10, 16). Pastýřem je Petr, jehož každý má poslouchati (Jan 21, 15 n.). Každý má býti členem církve a církevního úřadu býti poslušen (Mat. 18, 17; Luk. 10, 16). Kacíř, to je člověk, který od církve se odloučí, je svým vlastním soudem odsouzen (Tit. 3, 11); apoštol chce říci, že sám se odsuzuje stavě se nad církev Páně, k zatracení. Slova Kristova a apoštolů zřejmě a důrazně připomínají všem, že mají vstoupit do církve, chtí-li spasiti duši. Tak mluví také sv. otcové. Sv. Ignác muč. píše: „Kdo patří Bohu a Ježíši Kristu, s biskupem jsou .... Kdo rozkolníka následuje, nebude děditi království Božího; kdo chodí v cizí domněnce, s utrpením se neshoduje." Poslední slova znamenají, že kdo trhá církev protiví se pravdě, že Kristus založil církev svou krví. Svatý Ireneus píše, že nejsou účastni sv. Ducha, jenž v církvi působí, kdo k ní nechodí, nýbrž že sebe klamou. Neboť, dokládá, kde je církev, tam i Duch Boží, a kde Duch Boží, tam církev a všeliká milost; sv. Duch je pravda. Kdo jsou mimo církev, jsou mimo pravdu. Kdo působí rozkoly, jsou mimo a nemají lásky Boží. Sv. Cyprián dí, že kdo se odloučí od církve k cizoložné (t.j. falešné) církvi se přidá, odlučuje se od zaslíbení církve, a že nedojde odměny Kristovy, kdo církve Kristovy opustil. Takový je cizí, nepřítel. Nemůže míti Boha otcem, kdo církev nemá matkou. Mimo tento dům (církev) nikde nedojde spásy. Kdo z něho vyšel, sám se učinil vinným smrti. Otcové často přirovnávají církev arše Noemově, řkouce, že jako nikdo nemohl se zachrániti, kdo nebyl v ní, tak nikdo nemůže spasen býti, kdo je mimo církev; tak na př. Gaudencius, sv. Jeroným aj. Sv. Augustin píše, že mimo církev může někdo všecko míti, jen spásu nikoliv. Mimo církev nikdo se nespasí, opakuje sv. Řehoř Vel. Podobně všichni. A právem. Pán Ježíš založil církev jakožto ústav spásy. Jiné cesty z vůle Boží ke spaseni není. Všichni lidé mají cílem: patřiti na Boha. Cíl jest nadpřirozený a Bůh ustanovil k němu nadpřirozené prostředky; ty uložil Pán Ježíš ve své církvi, jako křest, zpověď, sv. přijímání aj. Jest tedy nezbytno náležeti k církvi nejen prostě z rozkazu Kristova, nýbrž i proto, že z vůle Boží jest jediným prostředkem k poslednímu cíli. Kdo vědomě a zúmyslně mimo církev, již poznal, trvá, nedojde spásy. Odtud proslavený výrok sněmu lateránského IV.: Mimo církev není spásy. Valdenským bylo podepsati vyznání: Srdcem věříme a ústy vyznáváme jednu církev, ne církev kacířů, nýbrž svatou, římskou, katolickou a apoštolskou církev, věříce, že mimo ni nikdo nebude zachráněn. Sněm florencký jinými slovy prohlásil tutéž pravdu, když řekl, že ani ten, kdo by za Krista krev prolil, nemůže býti spasen, leč zůstane-li v lůně a v jednotě církve. Pius IX. nazval tuto pravdu článkem víry, veskrz známým.

Proto se nazývá katolická církev samospasitelná. Vyčítají jí toto slovo, viníce ji z nesnášelivosti; ale tak to Pán Ježíš ustanovil. Řekneš: tedy všichni nekatolíci věčně zahynou? Odpověď jest: Toho nikdo netvrdil. Jisto je, že podle pořádku, který Bůh na našem světě ustanovil, církev katolická jest jediná cesta spásy a že nikdo nedojde spásy, leč skrze ni. Ale rovněž je jisto, že mnohý, který žije zevně mimo církev, vniterně není od ni úplně oddělen. Vždycky učila církev, že vzbuzením dokonalé lítosti nebo lásky nabývá se posvěcující milost a že kdo v milosti umře, bude spasen. Každý tedy, kdo bez viny žije mimo viditelnou církev a vzbudí dokonalou lítost nebo lásku, je v milosti a dojde, když v ní zemře, svého nadpřirozeného cíle. Ale jak ho dojde? Skrze církev. Kdo má milost, náleží k duši církve. Na světě není jiné posvěcující milosti, nežli té, která je v církvi Kristově, jsouc její duší. Kdo má tedy milost, je s ní spojen. Takový není ani úplně oddělen od těla církve, t. j. od viditelné společnosti církve. Kdo vzbudil dokonalou lásku k Bohu (ta je obsažena i v dokonalé lítosti), jest zajisté ochoten učiniti, co Bůh žádá. Bůh žádá, aby vstoupil do církve. On do ní nevstupuje skutečně, protože o ní neví anebo z předsudků nebo jiných příčin ji náležitě nepoznává. Je mimo ni beze své viny, ale vzbuzením lásky ukazuje ochotu, vůli Boží vyplniti, t. j. do jeho církve vstoupiti. Bohoslovci praví, že náleží k církvi „touhou" (voto), t. j. on jaksi slibuje, že do církve vstoupí, pozná-li ji. Dítky nabývají posvěcující milosti platným křtem, jímž zároveň vstupují do katolické církve. Proto všecky dítky platně pokřtěné, i nekatolické, zemrou-li než dopustí se smrtelného hříchu, jsou spaseny. Dospělý, jenž neznaje pravé církve, trvá mimo ni a hříchem křestní milosti pozbyl, může dojíti spásy dokonalou lítostí, neboť skrze ni nabývá spojení s duší církve; a v ní též jest obsažen úmysl konati vůli Boží, tedy také úmysl vstoupiti do těla pravé církve. Kdo je si vědom, že je mimo pravou církev, musí s dokonalou lítostí vzbuditi úmysl, že do pravé církve, pozná-li ji, také skutečně vstoupí. Řádná cesta spásy, bohaté milosti k ní a hojná příležitost k zásluhám jsou ovšem jen ve viditelné církvi. Pro dítko, jež nemůže, nemajíc rozumu, lásky k Bohu vzbuditi, je jediná cesta k milosti posvěcující a tedy i k spáse křest. Co se s ním stane, zemře-li bez křtu? Víme, žes dědičným hříchem do nebe nemůže, ale také víme, že nemá osobní viny. Buď tedy dojde jen přirozené blaženosti, anebo Bůh mu nějak jinak pomůže. Jsou tedy i jiné cesty spásy, ale mimořádné, méně jisté a méně dokonalé. Proto jest nesmírně důležito, aby každý slyšel hlas církve, kterou Kristus na zemi k spáse lidí zřídil a v ní potřebné prostředky k tomu uložil.

Co jsme řekli o spáse nekatolíků, tomu učila církev vždy. V prvních stoletích katechumeni dlouho se na křest připravovali; i stalo se nejednou, že zemřeli před jeho přijetím. Církev věřila, že došli spásy. Známý jest příklad s císařem Valentiniánem, jenž jako katechumen byl zabit. Sv. Ambrož se o něm vyslovil v potěšujícím spise, že bez pochybnosti došel slávy věčné, jelikož zbožnost a vůle jeho jej obmyla. Zbožností rozumí dokonalou lásku a vůlí úmysl vstoupiti do církve, již dříve současník sv. Cypriána, mluvě o Korneliovi a jeho rodině (Skut. 10, 44), psal, že lidé mohou býti pokřtěni i bez vody, totiž v Duchu svatém. Sv. Augustin dí, že když křest není možný, jeho účin naplňuje se neviditelně. Týž světec učil, že kacíři, kteří bez vlastní viny bloudí, nejsou vlastně kacíři a nemají mezi ně býti počítáni. Odůvodňuje svůj náhled poukazem na zevního člověka, jenž je mimo církev, a vnitřního člověka, jenž milostí je s ní spojen. Odtud mají bohoslovci, co učí o duši a těle církve. Sv. Tomáš Akv. a bohovědci středověku mluví o spáse trojím křtem: vodou, krví, žádostí. Křest žádostí není nic jiného nežli dokonalá láska s touhou zavinutou nebo rozvinutou po skutečném obmytí. Psali, že i divoch v pralese může dojíti spásy, když činí, což jeho jest, neboť „činícímu, což jeho jest, Bůh neodpírá milosti". Pius IX. několikrát vyslovil, že jedině katolická církev jest ústav spásy, a že zahyne každý, kdo k ní nenáleží; ale zároveň vždy podotkl, že kdo z nepřekonatelné nevědomosti jest mimo ni, nemá proto viny před obličejem Páně, a že, plní-li věrně přirozený zákon Boží, od Boha do srdce mu vepsaný, může, osvícen světlem Božím a milostí povzbuzen, dojíti spásy, jelikož předobrotivý Bůh nikoho věčně netrestá, kdo je prost dobrovolné viny. Bůh dá mu aspoň před smrtí poznání a pomoc, aby mohl nabýti posvěcující milosti a dojíti spásy. Ve zprávách z missií často čteme o pohanech, kteří vedou, pokud jejich bludy připouštějí, spravedlivý život.

Kdo svou vinou zůstává mimo církev, ač ví, že je od Krista k naší spáse ustanovená, spásy nedojde, leč by Bůh v hodince smrti mimořádnou milostí mu pomohl.

Z knihy P. Františka Žáka T.J. "Soustavná katolická věrouka pro lid"

Papež v Turecku

Dnes končící návštěva papeže v Turecku přinesla mnohá veřejná pohoršení a další důakz o tom, že od Benedikta XVI. nelze, nedojde-li k zázraku, očekávat pontifikát v katolickém duchu. Jeho vystupování bylo populistické, každému sdělil (slovy, gesty) to, co chtěl slyšet.
Podle jeho vlastních slov nás s islámem spojuje společná úcta k Panně Marii! Zítra je první sobota v měsíci. Když se sestra Lucie dos Santos ptala Panny Marie, proč si pro pobožnost prvních sobot zvolila 5 za sebou následujících sobot, dostalo se jí odpovědi, že co sobota, to jedna z urážek Jejího Neposkvrněného Srdce. Jednou z uvedených urážek je popírání jejího Bohomateřství, což je právě to, co činí islám. Úcta k Panně Marii se odvozuje od toho, čí matkou byla. Pokud by byla pouhou "prorokorodičkou", jak učí islám, nezasluhovala by si tolik úcty, kolik ji patří z tituly Bohorodičky! Islám úctu k Panně Marii výrazně zeslabuje a proto nelze v žádném případě říct, že to, co nás s islámem spojuje, je právě úcta k ní. A včerejšé modlitba v mešitě směrem k Mekce? Nemám slov! Pokud touto modlitbou nebyl exorcismus, pak je jeho včerejší jednání srovnatelné s políbením Koránu Janem Pavlem II.
Papežovo jednání ve vztahu k pravoslavným bylo také pohoršující, ale to už by bylo na jinou úvahu...

Michal Semín

Jistě jste registrovali, že poté co biskup vyhodli machomety s návrhem, aby mohli koberečkovat v katedrále, odvolali sew tito k B 16. Modleme se, aby neudělal něco ostudného.

Kardinál Biffi v řeči o antikristu uakzuje na nebezpečí ekumenismu:

"the Antichrist presents himself as pacifist, ecologist and ecumenist." "He will convoke an ecumenical council and will seek the consensus of all the Christian confessions, granting something to each one. The masses will follow him, with the exception of small groups of Catholics, Orthodox and Protestants,"

další viz
http://rorate-caeli.blogspot.com/2007/03/ant-christ-is-among-us.html
http://www.zenit.org/english/visualizza.phtml?sid=103757
http://www.catholicnews.com/data/stories/cns/0701187.htm
a pro toho, kdo rozumí italsky asi původní zdroj http://www.radiovaticana.org/it1/Articolo.asp?c=120479

http://www.katolikrevue.cz/fides/sveceni_lefebvre_jirkovsky.htm

Zopakovat si jednou za čas některé pravdy není od věci

Firmiter credit, profitetur et praedicat, „nulos EXTRA CATHOLICAM ECCLESIAM EXISTENTES, non solum paganos, sed nec Iudaeos aut HAERETICOS atque schismaticos, aeterne vitae fieri posse pariceps; sed in ignem aeternum ituros, „qui paratus est diabolo et angelis eius“(Mt 25, 41), nisi ante finem vitae eidem fuerint aggregati: tantumque valere ecclesiastici corporis unitatem, ut solum in ea manentibus ad salutem ecclesiastica sacramenta proficiant, et ieiunia, eleemosynae ac certa pietatis officia et exercitia militiae christianae praemia aeterna parturiant.
„Neminemque, quantascumque eleemosynas fecerit, etsi pro Christi nomine sanguinem effuderit, posse salvari, nisi in catolicae Ecclesiae gremio et unitate permanserit.“

Ten Žákův výklad v jinak dobré dogmatice je liberální a špatný. Kdyby se radši v této věci držel sv. Tomáše Akvinského a ne moderních výmyslů liberálu 19. století, bylo by to lepší. Dávám sem ty výroky učitelského úřadu:

Nejzávažnější:
4. lateránský koncil – 1215: „Existuje jedna universální Církev, mimo níž nemůže být vůbec nikdo spasen.“
(Una vero est fidelium universalis Ecclesia, extra quam nullus omnino salvatur...) Denz. 802 (430)

Bonifác VIII. – bula Unam sanctam, 1302: „Prohlašujeme, říkame, definujeme a oznamujeme, že je pro spásu každé lidské bytosti nezbytné, aby podléhala římskému papeži.“
(Porro subesse Romano Pontifici omni humanae creaturae declaramus, dicimus, definimus et pronunciamus omnino esse de necessitate salutis.) Denz. 469 (v novém chybí)

Evžen IV., Florenský koncil – Cantate Domino – 1441: „Nejsvětější Římská Církev pevně věří, vyznává a káže, že nikdo z těch, kteří existují mimo Církev, nejen pohané, ale také židé, heretici a schizmatici nemohou být podílníky na věčném životě, ale že jdou do věčného ohně ´připraveného ďáblu a jeho andělům´, (Mt. 25:41), pokud se s ní nespojí před smrtí, a že je jednota Církevního těla tak důležitá, že jen ti, kteří zůstávají v této jednotě mohou mít zisk ze svátostí Církve ke spasení, a že oni sami mohou obdržet věčnou odměnu za své půsty, skutky almužny a další zbožnost a povinnosti křesťanského vojáka. Nikdo, ať jsou jeho skutky almužny jakkoliv velké, nikdo, byť prolije svou krev ve Jménu Krista, nemůže být spasen, pokud nesetrvává v náručí a jednotě katolické Církve.“
(Firmiter credit, profitetur et praedicat, 'nullos extra catholicam Ecclesiam exsistentes (intra cath. E. non exs.), non solum paganos', sed nec Judaeos aut haereticos atque schismaticos, aeternae vitae fieri posse participes; sed in ignem aeternum ituros, 'qui paratus est diabolo et angelis eius' (Mt 25, 41), nisi ante finem vitae eidem fuerint aggregati: tantumque valere ecclesiastici corporis unitatem, ut solum in ea manentibus ad salutem ecclesiastica sacramenta proficiant, et ieiunia, eleemosynae ac cetera pietatis officia et exercitia militiae christianae praemia aeterna parturiant. 'Neminemque, quantascumque eleemosynas fecerit, etsi pro Christi nomine sanguinem effuderit, posse salvari, nisi in catholicae Ecclesiae gremio et unitate permanserit'.) Denz. 1352 (714)

Další výroky učitelského úřadu téhož významu:

Řehoř Veliký: „Svatá a univerzální Církev učí, že není možné vyznávat opravdově Boha mimo ni, a prohlašuje, že všichni, kdo jsou mimo ni, nebudou spaseni.“ (Moral. in Job, 16.5) – to cituje i papež Řehoř XVI. v encyklice Summo Jugiter Studio – 1832

Inocenc II. – Eius exemplo, vyznání víry, 1208: „Srdcem věříme a ústy vyznáváme jednu Církev, nikoliv heretiků, nýbrž svatou, katolickou a apoštolskou Církev mimo niž, jak věříme, nikdo není spasen.“
(Corde credimus et ore confitemur (-!) unam Ecclesiam non haereticorum, sed sanctam Romanam (-!) catholicam, (sanctam,) apostolicam (et immaculatam), extra quam neminem salvari credimus.) Denz. 792 (423)

Klement VI. – Super quibusdam, 1351 (týká se připojení Arménů):
„Za 2. se ptáme, zda Vy a Arméni Vám poslušní věříte, že žádný člověk kráčící mimo víru této Církve a mimo poslušnost římskému papeži, nemůže nakonec být spasen.“
2., petimus, si creditis tu et Armeni tibi obedientes, quod nullus homo viatorum extra fidem ipsius Ecclesiae et obedientiam Pontificum Romanorum poterit finaliter salvus esse. Denz 1051 (570b)

Lev XII., encyklika Quod hoc ineunte – 1824, která proklamuje jubilejní rok 1825: „Obracíme se na vás všechny, kteří jste stále odděleni od pravé Církve a cesty spásy. V této všeobecné radosti jedna věc chybí: abyste povoláni vnuknutím božského Ducha, překonajíce všechny rozhodné překážky mohli upřímně souhlasit s matkou Církví, mimo jejíž učení není spásy.“

Řehoř XVI., encyklika Summo iugiter studio – 1832: „Konečně se někteří z těchto svedených lidí snaží přesvědčit sebe a ostatní, že lidé nejsou spaseni pouze v katolickém náboženství, ale že dokonce i heretici mohou dosáhnout života věčného.“

Řehoř XVI., encyklika Mirari vos – 1832: „S napomenutím apoštola, že je ‚jeden Bůh, jedna víra, jeden křest‘ (Ef. 4,5) by se měli bát ti, kteří vymýšlejí nauky, že bezpečný přístav spásy je otevřen osobám jakéhokoliv náboženství. Měli by zvážit svědectví Krista samotného, že ti, kteří nejsou s Kristem, jsou proti němu,‘ (Luk 11, 23) a že nešťastně rozptilují, kdo s ním neshromažďují. Proto bez pochyby zahynou navěky, pokud nezachovají katolickou víru celou a neporušenou (Atanášovo vyznání).“

Pius IX., encyklika Ubi primum, 1847: „Neboť existuje jedna universální Církev mimo níž nikdo nemůže být spasen; ta obsahuje řádové a světské preláty spolu s těmi, kteří jsou pod jejich jurisdikcí, kteří všichni vyznávají jednoho Pána, jednu víru a jeden křest.“

Pius IX., encyklika Nostis et Nobiscum, 1849: „Zvláště se postarejte o to, aby věřící byli hluboce a důkladně přesvědčení o pravdě učení, že katolická víra je nezbytná k dosažení spásy.“

Pius IX., Syllabus errorum – 1864: „Lidé mohou v kterémkoliv náboženském kultu nalézti svou cestu věčné spásy a dojíti věčné blaženosti.“ (zavržená věta č. 16) „Ve věčnou spásu všech těch, kteří nežijí v pravé Církvi Kristově, můžeme míti alespoň dobrou naději.“ (zavržená věta 17)

Lev XIII., encyklika Tametsi futura prospicientibus o Kristu Spasiteli, 1900: „Všichni, kdo by hledali spásu odděleně od Církve jsou svedeni na scestí a namáhají se zbytečně.“

Pius X., encyklika Iucunda sane o Řehoři Velikém, 1904: „Dosud nemůžeme více než připomenout vše velké i malé, co papež svatý Řehoř udělal ohledně naprosté nezbytnosti míti útočiště v této Církvi za účelem dosažení věčné slávy.“

Pius XI., encyklika Moratlium animos, 1928: „Jen katolická Církev uchovává pravý kult. Ona je pramenem Pravdy, domovinou víry a chrámem Božím. Kdo do ní nevstoupí nebo kdo ji opustí, zůstává vzdálen naděje na život a spásu. Ať se někdo nepokouší tvrdošíjně klamat sám sebe. Jedná se o život a spásu. Kdo se jí horlivě a pečlivě neuchopí, tomu se ztratí a pohasne" /Divin. Instit. 4: 30, 11-12/ [citace Lactancia]

Pius XII., encyklika Humani generis o některých bludných názorech, které podkopávají základy katolické nauky – 1950: „Někteří říkají, že nejsou vázáni naukou, která učí, že Mystické Tělo Krista a Římskokatolické Církve jsou jedna a táž věc. Někteří nutnost patřit do pravé Církve kvůli dosažení spásy omezují na bezvýznamnou formuli. Jiní konečně znevažují opodstatněnou povahu důvěryhodnosti křesťanské víry. Tyto a podobné omyly, jak je jasné, se vkradly mezi jisté naše syny, kteří jsou oklamáni nerozumným zápalem pro duše nebo falešnou vědou.“

Proti tomuto učení se někdy citují tyto výroky papežů níže v domnění, že potvrzují, že nezaviněná nevědomost ohledně nutnosti náležet ke katolické Církvi člověka omlouvá natolik, že může být přesto spasen. Tyto výroky jsou především dva:

Pius XII.: Mystici corporis Christi: „Všechny je a každého zvláště zveme nevýslovnou láskou, aby povolujíce nutkání milosti Boží, ochotně a rádi se snažili vymaniti se z tohoto stavu, v němž nemohou míti jistoty o své vlastní věčné spáse (Sr. Pius IX, Iam vos omnes 13. 9. 1868; Acta Concilii Vat. C. L. 7, 10) ...“
Zde se pak řekne, že Pius XII. možnost spásy pro nekatolíky minimálně připouští. Toto nepochopení však vzniklo chybným překladem do mnoha jazyků, včetně tohoto překladu českého. Inkriminovaná věta v originále zní: „... ab eo statu se eripere studeant, in quo de sempiterna cuiusque propria salute securi esse non possunt“ Slovo securi je třeba přeložit v obvyklém významu „zabezpečit, zajistit, získat“. Věta tak říká nikoliv, že nemohou mít jistotou o své vlastní spáse, ale že si nemohou vlastní spásu ve svém stavu zajistit. Pokud bychom navíc přijali význam v českém překladě výše, je věta nesmyslná, neboť jistotu o své vlastní spáse dle výroky tridentského koncilu nemůže mít bez zvláštního Božího zjevení nikdo, ani katolík.

Pius IX., proslov ke kardinálům Singulari quadam - 1854:
„Musí být samozřejmě drženo jako věc víry, že mimo apoštoskou římskou Církev nikdo nemůže být spasen, že Církev je jedinou archou spásy, a že kdokoliv do ní nevstoupí, zahyne v potopě. Na druhou stranu podobně musíme zastávat jako jisté, že ti, kdo jsou postiženy neznalostí pravého náboženství, jestliže to je nezaviněná nevědomost, nejsou před očima Pána vinni v této věci. Nyní pak, kdo si může nárokovat schopnost stanovit hranice takové nevědomosti, uvážíme-li přirozenou odlišnost lidí, zemí, přirozeného talentu a mnohé další faktory? Pouze kdybychom byli uvolněni z těchot tělesných pout a viděli Boha, jak je (1 Jan 3,1) mohli bychom skutečně pochopit, jak těsný a krásný je svazek spojující božské milosrdenství s božskou spravedlností. Ale dokud dlíme na zemi, zatíženi tímto duši omezujícím smrtelným tělem, držme se co nejpevněji katolické nauky, že je jeden Bůh, jedna víra, jeden křest; je zakázáno zacházet v zkoumáních dále.“
Tento výrok se na podporu učení o nezaviněné nevědomosti brává, ovšem s vypuštěnou poslední větou (naschvál?). Tato poslední věta je však velmi důležitá, neboť osvětluje pravý význam výroku, který je, že pouze nerozumíme dostatečně tomu, jakým způsobem Bůh dává všem dospělým lidem možnost splnit nutné podmínky k dosažení spásy, mezi které patří též příslušnost k pravé Církvi katolické. Kdyby zde navíc Pius IX. skutenčně připouštěl možnost spásy kvůli nezaviněné nevědomosti, byl by v rozporu s jinými svými výroky, ať už těmi uvedenými výše, tak i jinými. Kromě toho výrok nyní citovaný pochází z pouhého proslovu ke kardinálům, jež nemá velkou váhu a v kterém je pochopitelné, že se papež nemusel vyjádřit naprosto dogmaticky přesně a jednoznačně. Brát tento výrok na popření ostatních je tak absurdní.

Jinak ještě k tomu Žákovi - on v této otázce protiřečí i sám sobě. V dalším dílu dogmatiky (myslím, že je to 6. díl) "O milosti" mluví o víře a udává jako obecné přesvědčení, že ke spáse nestačí víra zavinutá (implicitní), např. víra obecně v Boží prozřetelnost a ochota uvěřit všemu, co by po mně Bůh chtěl, ale je nutná víra explicitní. Říká pouze, že se liší názory v tom, jakým způsobem Bůh dá člověku, který po tom touží, poznání, co má věřit, aby byl spasen.

v PDF je to na http://katolikrevue.ath.cx/_download/

Každý den vidíme ,jaké škody napáchala ta debilni eckumena.

René Václavek napsal:

Každý den vidíme ,jaké škody napáchala ta debilni eckumena.

Ekumena je imho už jenom nutný důsledek přijetí relativního myšlení. Ekumena navenek je povrch ledovce "ekumeny uvnitř".

Včera jsem si psal s kamarádkou "katoličkou" která "nemá vyhraněný názor na homosexualitu" protože má kamarády homosexuály....

Tak mám pocit že tady už jde jenom o nenávist k Pravdě ve jménu "lásky". A nepochopení že ten, kdo o sobě prohlásil "Já jsem cesta, pravda i život" je ten samý Bůh který je Láska.

Tedy Pravda = Láska. Láska bez pravdy není láska. To je hraní si na lásku kterým se ztrácí nejen Pravda ale i vědomí o tom co Lásku dělá Láskou.


Přemýšleli jste o Lásce jak ji chápe Církev, jak ji chápete vy a jak jí proti tomu chápe svět a modernisté? Jak se můžeme někdy dohodnout když stejným slovem nazýváme dvě různé, ne-li opačné věci? Když láska není láska, bílá není bílá a 1+1 nejsou 2.

Že by nové zmatení jazyků nebo že by Orwell opravdu zahlédl budoucnost?

Výživné!
http://dielnasj.blogspot.sk/2012/10/protestanti-vlastnymi-slovami-uz-500.html

Prasák.

Jakub napsal:

Výživné!
http://dielnasj.blogspot.sk/2012/10/protestanti-vlastnymi-slovami-uz-500.html

Mazec. Zajímalo by mě, jestli to jeho pohrobci vůbec znají.

Tady shrnul všechno:
"Ja som hovno, svet je riť, prišiel čas sa rozlúčiť." ( V origináli "Ich bin Scheisse, die Welt ist Arsch. Es kam die Zeit zu scheiden." v Tischreden, 1544, krátko pred smrťou)

Malebná slovenština

Jakub napsal:

Malebná slovenština

Protestantům chybí básnické střevo.

Já bych na jeho místě řekl aspoň takhle:

"Ich bin Scheisse, die Welt ist Arsch. Es kam die Zeit für den letzten Marsch."

A být editorem jeho prací, tak bych mu jeho doměnku potvrdil:

"Durch das Loch ist Luthers Seele
ausgedrückt rechts zu der Hölle"

(ikdyž těžko říct jak by to řekl Němec. já to poskládal za pomoci slovníku tak, aby mi vycházel rým a rytmus.)

Kdyby byl správný slovosled, to druhé by se nerýmovalo. Ale ten původní Lutherův originál uplní svádí jej zhudebnit jako 4 hlasý Bachovský chorál a poslat Grombiříkovi k doporovd na varhany. Škoda že má tam málo času a hlavně, nemám notační soft.

Tak to zahraj na klávesách do MIDI, existují i "virtual piano" aplikace kde nemusíš mít MIDI klávesy, ale vystačíš si s klábosnicí.

gg: midi virtual piano linux

No a neříkej, že nemáš notační soft, když ho máš luxusně nachystaný k nainstalování. Projdi si balíčky.

Není čas na špásy. Ty Lutherovo výroky jsou ukázkou toho, kam až může lidská zhovadilost dojít, když přijme premisu, že "katolíci žerou jako všichni ostatní" .

Na REX! vyšel text P. Braita OP o Extra Ecclesiam Nulla Salus.

Celkem vyvážený text. Pozitivní je, že není zcela zasažen liberální větví (jako třeba Dacík v této věci), ale stejně škoda, že jako dominikán, a tedy dědic sv. Tomáše, připouští možnost spásy u lidí nepatřících k pravé Církvi pro nepřekonatelnou nevědomost. Jakoby nedokázali rozlišovat, že sice ona nepříslušnost k pravé Církvi u takových osob není hříchem, ale budou tudíž zavrženi buď pro jiné těžké hříchy, nebo, jestliže jich nemají, poznání o pravé Církvi obdrží, byť by k tomu byl nutný nadpřirozený zásah.

Aby nedošlo k nedorozumění, článek je kompilací z knihy: https://www.gloria.tv/media/M7dN2w9ZfY3 tomu napovídá i použitý rozsah stran. Mou snahou bylo z poznámek P. Braita (tuto část knihy lze těžko považovat za utříděnou, názory sv. Bellarmina zmiňuje asi na třech místech) vytvořit ucelený článek, ne prezentovat jeho názory. Např. jsem vynechal jeho úvahy, jak jsou lidé spaseni Kristem mimo Církev apod. Takové teorie se dají vykládat všelijak, ale aby jako sv. Tomáš řekl, jak si tu spásu přesně představuje, k tomu se neodhodlal... Zajímalo by mě, od čeho sv. Augustin omlouvá ve své řeči: "uznává ingnorantiam invincibilem, která od tohoto všeho omlouvá… (Epist. 43, nro 1)"

Nepřekonatelná nevědomost může být dvojí:
a) buď ten člověk se narodil a žije v místech, kde Církev vůbec není přítomna a nikdy o ní neslyšel čím skutečně je (zelantissimus kdysi uváděl např. dítě v Saúdské Arábii)
b) setkal se pouze se shnilou částí jablka a v koncilní humanistické sektě Církev nepoznal jako organizaci nutopu ke spáse zvláště když je obětí kázání koncilního liberalismu, svého času jsem měl od koncilní struktury škvár Myšlenky a modlitby, a podle toho to vypadalo - kydy koncilu, zenoví mistři, Gándhí, Bonhoefer ...

Jako dítě jsem vlivem zájmu o kosmologii měl jakési povědomí, že vesmír má počátek v nehybném hybateli, ale když jsem se poprvé setkal s pojmem katolík (in. Jos. Svátek, paměti kata Mydláře), netušíl jsem co to je, a myslel jsem si, že to slovo označuje katova pomocníka. Rozhodně jsem neměl ani tušení o Církvi jako nutné ke spáse a ani náznak výčitek, že zanedbávám poznání o této věci a to mi bylo okolo 10 let. Dovedu si tedy naprosto reálně představit nezaviněnou nevědomost.