Výklad Písma svatého

Nevíte někdo, jak správně vykládat úryvek o proroku Elíšovi ve 4. knize Královské 2, 23-25?
V souvislosti s tím mě napadla otázka, jestli je dovoleno zlořečit nějakému člověku?

Jashar napsal:

Nevíte někdo, jak správně vykládat úryvek o proroku Elíšovi ve 4. knize Královské 2, 23-25?
V souvislosti s tím mě napadla otázka, jestli je dovoleno zlořečit nějakému člověku?

Otázku zda zlořečit řeší Tomáš Aquinský v Summě Th. Pars II. II. 76. 1. http://krystal.op.cz/sth/sth.php?&A=1

Díky, ale moc to nechápu.

Jestliže však někdo rozkáže nebo si přeje zlo druhého jakožto dobro, tak jest dovoleně A nebude to zlořečení ve vlastním smyslu, nýbrž případkově; protože hlavní úmysl mluvícího se nenese ke zlu, nýbrž k dobru.

- Je to ten případ, když si myslím, že přeju druhému dobro, ale ono je to objektivně zlo?


Mám srovnávat svou vůli s božskou spravedlností, a přát tak smrt nějakému hříšníku, nebo se mám raději modlit za jeho obrácení? Jak dát do souladu spravedlnost a milosrdenství?

Jak se můžem srovnávat s Boží spravedlností? Jsme snad spravedliví? Není spravedliví jen On? Můžeme se srovnávat s Boží láskou? Milujeme snad tak dokonale, jako miluje On?

Nám tedy nazbývá, než poslouchat Evangelium. Tedy Kristovo pučení o tom, že když se nemůžeme shodnout s bližním, máme si to s ním vyříkat tváří v tvář a pokud ani tehdy se s ním neshodnem, máme se s ním pokusit shodnout s dalším bratrem jako svědkem. No a pokud se s ním ani pak neshodneme, má nám být jako celník a pohan. Odpuštět však máme stále, jak nás Mistr poučuje jinde.

Tedy nemá smysl se snažit s někým dohodnout když to nejde, ale milovat přestat nesmíme. "Spravedlivý hněv" je jeden z nástrojů ďábla jak nás svést k hříchu hněvu. Nám nenáleží soud. Hněv je běžným hříchem, každý se občas na někoho hněváme. Bylo by však zatvrzelostí a tedy neodpustitelným hříchem si bludně myslet, že se hněvat smíme, prože jsme v právu, protože jsme spravedliví.

Proč tedy někomu zlořečit či přát smrt, i když je velkým hříšníkem? Obojí činíme z hněvu(pokud tak činíme bez hněvu, za jiným účelem, jde o něco jiného-tedy nenaplňujeme podstatu hříchu).

Jashar napsal:

Díky, ale moc to nechápu.

Jestliže však někdo rozkáže nebo si přeje zlo druhého jakožto dobro, tak jest dovoleně A nebude to zlořečení ve vlastním smyslu, nýbrž případkově; protože hlavní úmysl mluvícího se nenese ke zlu, nýbrž k dobru.

- Je to ten případ, když si myslím, že přeju druhému dobro, ale ono je to objektivně zlo?


Mám srovnávat svou vůli s božskou spravedlností, a přát tak smrt nějakému hříšníku, nebo se mám raději modlit za jeho obrácení? Jak dát do souladu spravedlnost a milosrdenství?

Jistěže se máte modlit za obrácení, ale je plno zatvrzelých lidí, kteří se neobrátí, protože se obrátit nechtějí a jsou skutečně zlí a škodí a duchovní pacifismus vůči takovým pak vede k tomu, že jsme hodní k hajzlům a proto zlí k jejich obětem.

Musíte srovnávat svou vůli s Božskou spravedlností, jinak minimálně nevyjdete z očistce, protože musíte být sjednocen s Boží vůlí a ta chce odměnu spasených a trest zavržených a tresty hříšníku in via k léčbě a pro výstrahu. Prosbou přijď království tvé tvé prosíme dle sv. Tomáše mj. o to, aby hříšníci, kteří jsou zatvrzelí byli Králi podřízenim trestem a tak si někdo dokonce sám, nechce-li se kát - vyporošuje tresty. Dále Svatý Tomáš vysvětluje, že trest zavržených je jednou z radostí blažených, to není sadismus, ale radost z toho, že ten ubitý Král, trním korunovaný, ze kterého si celý život dělali akorát legraci se na nich konečně oslavil a museli jej uznat byť přinuceni. Dobro s případkem zla např. přeje soudce vrahovi tím, že jej předá katu, neboť je trest pro zločince skutečným dobrem byť nepříjemným, Hromadovi např. přeju rakovinu konečníku, neb jest pro něj dobrem jako odměna za to, co propaguje, a vůbec mi to žíly netrhá, naopak, třeba se obrátí pod vlivem tohoto trestu. Vemte se žaltář a zjistíte jak často jsou tam hříšníci zlořečeni.

Tresty jsou léky říká Aritoteles, a tak je správné lidem zlým přát trest, aby se napravili a lidem definitivně zatvrzelým peklo, aby Bůh byl oslaven. To však nevylučuje snahu duše zachraňovat, právě naopak.

Nezapomeňte, že velmi pravděpodobnou známkou věčného zavržení zlých lidí je, že je Bůh zahrnuje časnými dobry a žijí velmi spokojený život, neb jsou odměňováni časnými dobry za své dobré skutky. Na věčnosti na to nebude kdy.

Jsme-li v milosti posvěcující, jsme dokonce dle sv. Pavla "svatí", byť v jiném smyslu, než svatí v nebi. Milovat musíme i nepřítele, a tedy i nejodpornějšího zločince musí milovat soudce, který jej předává katu, ale mezi láskou k nepříteli a k příteli je zásadní rozdíl. Soudce by hřešil, kdyby rozsudek vydával z nenávisti. Spravedlivý hněv je projev psychicky zdravého jedince, myslím, že když Kristus čistil chrám, taky mu při tom stoupl krevní tlak. Časově bližší jsou nám pak výbuchy spravedlivého hněvu u padre Pia. Hněv je vášeň, a jako taková je mravně nelišná, záleží na předmětu. To jen gnostici říkali, že vášně jsou špatné. Dnešní doba je vyloženě gnostická, bez emocí, chladně slušná a naprosto bezcitná, přesně jak si jí satan přeje mít.

Clemens napsal:

Jak se můžem srovnávat s Boží spravedlností? Jsme snad spravedliví? Není spravedliví jen On? Můžeme se srovnávat s Boží láskou? Milujeme snad tak dokonale, jako miluje On?

Nám tedy nazbývá, než poslouchat Evangelium. Tedy Kristovo pučení o tom, že když se nemůžeme shodnout s bližním, máme si to s ním vyříkat tváří v tvář a pokud ani tehdy se s ním neshodnem, máme se s ním pokusit shodnout s dalším bratrem jako svědkem. No a pokud se s ním ani pak neshodneme, má nám být jako celník a pohan. Odpuštět však máme stále, jak nás Mistr poučuje jinde.

Tedy nemá smysl se snažit s někým dohodnout když to nejde, ale milovat přestat nesmíme. "Spravedlivý hněv" je jeden z nástrojů ďábla jak nás svést k hříchu hněvu. Nám nenáleží soud. Hněv je běžným hříchem, každý se občas na někoho hněváme. Bylo by však zatvrzelostí a tedy neodpustitelným hříchem si bludně myslet, že se hněvat smíme, prože jsme v právu, protože jsme spravedliví.

Proč tedy někomu zlořečit či přát smrt, i když je velkým hříšníkem? Obojí činíme z hněvu(pokud tak činíme bez hněvu, za jiným účelem, jde o něco jiného-tedy nenaplňujeme podstatu hříchu).

Takže zlo druhým máme přát vždy z důvodu spravedlnosti, nebo pokání?

Já nevím, ale u nikoho nemám jisté, že se někdy neobrátí, i když je to veliký hříšník. Je zde velká pravděpodobnost, že ne, ale jak to můžu vědět s jistotou?

Jak má potom vypadat modlitba za takového škůdce? Pane, prosím o obrácení tohoto hříšníka, ale ztrestej ho tak, jak si zasluhuje, ať mu jsou Tvé tresty k pokání a k ušetření újmy na těch, kterým ubližuje a jestliže se neobrátí, k Tvé slávě?

Když znám lidi, kteří si žijí spokojeně, v materiálním blahu, dožívají se vysokého věku, ale jsou to bezbožníci a nějaké dobro prokazují akorát svým nejbližším, nemám se již modlit za jejich obrácení, ale za jejich zavržení?

Za každého se moldete, aby se obrátil dokud žije a neřešte to. Chtějte vše co chce Bůh a důvěřujte, že nikdo nejde do pekla bez vlastního zatvrzelého rozhodnutí, že je nejvýše milosrdným k těm kdo o to stojí a že na každou svini se vaří voda.

Jashar napsal:

Takže zlo druhým máme přát vždy z důvodu spravedlnosti, nebo pokání?

Já nevím, ale u nikoho nemám jisté, že se někdy neobrátí, i když je to veliký hříšník. Je zde velká pravděpodobnost, že ne, ale jak to můžu vědět s jistotou?

Jak má potom vypadat modlitba za takového škůdce? Pane, prosím o obrácení tohoto hříšníka, ale ztrestej ho tak, jak si zasluhuje, ať mu jsou Tvé tresty k pokání a k ušetření újmy na těch, kterým ubližuje a jestliže se neobrátí, k Tvé slávě?

Když znám lidi, kteří si žijí spokojeně, v materiálním blahu, dožívají se vysokého věku, ale jsou to bezbožníci a nějaké dobro prokazují akorát svým nejbližším, nemám se již modlit za jejich obrácení, ale za jejich zavržení?

Nu dobrá, jen aby pak nenastala situace, že mám někomu zlořečit jako prorok Elizeus, a já mu místo toho vyprošoval pokání jako sv. Štěpán.

Já se modlím fiat voluntas Tua, což v sobě zahrnuje oboje.
V Písmu jsou hezké žalmy, které z nepochopitelných důvodů z nového brevíře vyházeli. Asi jsou málo tolerantní. Ty přijdou vhod.

Zajímavý je také evangelní úryvek z Lk 9,51-56, kde Ježíš kárá apoštoly Jakuba s Janem "Nevíte, či ducha jste. Syn člověka nepříšel duše zahubit, nýbrž spasit.", když chtějí svolat oheň na Samaritány, kteří Ježíšovi odepřou pohostinství, protože On jde do Jeruzaléma, který Samaritáni neuznávají.
Není ale spor o správné místo obětování důvod malicherný, aby kvůli němu odepřeli pohostinství Božímu Synu? Vždyť On sám v Janově evangeliu vysvětluje Samaritánce, jak to s tím Jeruzalémem bude.
Co je taková urážka Božího Syna proti nadávkám parchantů proroku Elizeovi, který je zlořečí právem?

Jakub napsal:

Já se modlím fiat voluntas Tua, což v sobě zahrnuje oboje.
V Písmu jsou hezké žalmy, které z nepochopitelných důvodů z nového brevíře vyházeli. Asi jsou málo tolerantní. Ty přijdou vhod.

Jo, to je pravda. Jen nerozumím té "nadřazenosti" milosrdenství nad spravedlností v tom smyslu, že milosrdní máme být stále, ale spravedlnost máme nechat víc na Pánu Bohu. Proč tak a ne naopak, nebo obojí stejně?

Protože milosrdní být dokážeme.
Spravedliví jen těžko.
Aspoň tak já to chápu.
Dávat každému to, co mu patří, není zrovna nejjednodušší.

Jashar napsal:

Jak má potom vypadat modlitba za takového škůdce? Pane, prosím o obrácení tohoto hříšníka, ale ztrestej ho tak, jak si zasluhuje, ať mu jsou Tvé tresty k pokání a k ušetření újmy na těch, kterým ubližuje a jestliže se neobrátí, k Tvé slávě?

Já jsem se kdysi modlil za spolužáka, který koketoval s neonacismem a satanismem (a ukrutně mne tím štval), slovy: "Pane, dej mu lekci...."
Přál jsem mu, aby se setkal s nějakým hnusným zážitkem, který by ho od této cesty dostatečně odradil, ale nijak blíže jsem to nespecifikoval (ani ve fantazii) a nechal jsem to na Pánu. A lekce se dostavila... :-)

Jashar napsal:

Jakub napsal:

Já se modlím fiat voluntas Tua, což v sobě zahrnuje oboje.
V Písmu jsou hezké žalmy, které z nepochopitelných důvodů z nového brevíře vyházeli. Asi jsou málo tolerantní. Ty přijdou vhod.

Jo, to je pravda. Jen nerozumím té "nadřazenosti" milosrdenství nad spravedlností v tom smyslu, že milosrdní máme být stále, ale spravedlnost máme nechat víc na Pánu Bohu. Proč tak a ne naopak, nebo obojí stejně?

Dnes je výročí atentátu na zmr. Haydricha, myslím, že je to taková názorná ukázka toho, že je zavádějící stavět milosrdenství a spravedlnost proti sobě, protože milosrdenství ze spravedlnosti vychází. Mnohdy se zužuje nesprávně pojem spravedlnosti na spravedlnost směnou či otrocké čtení zákona, to je ale omyl, sv. Josef byl muž spravedlivý a proto dle litery nejednal (srv. Mat I.). Od Gabčíka s Kubišem byl výkon rozsudku projevem spravedlnosti i milosrdenství zároveň, objektivně zařvalo méně obyvatel protektorátu, než kdyby ta svině řádila do konce války a ještě mu zkrátili čas páchat zlo, takže i pravděpodobně uvařená voda je méně horká.

S tím Haydrichem - nestačilo by ho zavřít na doživotí, pokud by se mělo jen zabránit, aby páchal zlo?
Chápal bych to tak, že milosrdenství patří k spravedlnosti, protože ke spravedlnosti patří také shovívavost, a ta milosrdenství vyžaduje.

Zlí lidé nejsou shovívaví, soucitu se u nich nedovoláte a kdo je po křtu a při pravdielném duchovním životě vědomě těžce zlý u toho je konverze s morální jistotou vyloučena. Modlit se za něj můžete, někdy se může i výjmečně obrátit, ale není to moc pravděpodobné.

Jashar napsal:

S tím Haydrichem - nestačilo by ho zavřít na doživotí, pokud by se mělo jen zabránit, aby páchal zlo?
Chápal bych to tak, že milosrdenství patří k spravedlnosti, protože ke spravedlnosti patří také shovívavost, a ta milosrdenství vyžaduje.

Tož já netvrdím, že je hněv špatný. Je jen tvrdím, že hněv nemůže mít rozhodovací platnost, tzn., nemůžu jednat na základě hněvu, ikdyž se hněvám. Prim musí mít rozum(a tedy shovívavost, milosrdenství ale i spravedlnost - jako ten soudce).

Pokud jsme v milosti, jde o něco jiného. Pak jsme jen nástrojem.

Mr.Difficult napsal:

Jsme-li v milosti posvěcující, jsme dokonce dle sv. Pavla "svatí", byť v jiném smyslu, než svatí v nebi. Milovat musíme i nepřítele, a tedy i nejodpornějšího zločince musí milovat soudce, který jej předává katu, ale mezi láskou k nepříteli a k příteli je zásadní rozdíl. Soudce by hřešil, kdyby rozsudek vydával z nenávisti. Spravedlivý hněv je projev psychicky zdravého jedince, myslím, že když Kristus čistil chrám, taky mu při tom stoupl krevní tlak. Časově bližší jsou nám pak výbuchy spravedlivého hněvu u padre Pia. Hněv je vášeň, a jako taková je mravně nelišná, záleží na předmětu. To jen gnostici říkali, že vášně jsou špatné. Dnešní doba je vyloženě gnostická, bez emocí, chladně slušná a naprosto bezcitná, přesně jak si jí satan přeje mít.

Clemens napsal:

Jak se můžem srovnávat s Boží spravedlností? Jsme snad spravedliví? Není spravedliví jen On? Můžeme se srovnávat s Boží láskou? Milujeme snad tak dokonale, jako miluje On?

Nám tedy nazbývá, než poslouchat Evangelium. Tedy Kristovo pučení o tom, že když se nemůžeme shodnout s bližním, máme si to s ním vyříkat tváří v tvář a pokud ani tehdy se s ním neshodnem, máme se s ním pokusit shodnout s dalším bratrem jako svědkem. No a pokud se s ním ani pak neshodneme, má nám být jako celník a pohan. Odpuštět však máme stále, jak nás Mistr poučuje jinde.

Tedy nemá smysl se snažit s někým dohodnout když to nejde, ale milovat přestat nesmíme. "Spravedlivý hněv" je jeden z nástrojů ďábla jak nás svést k hříchu hněvu. Nám nenáleží soud. Hněv je běžným hříchem, každý se občas na někoho hněváme. Bylo by však zatvrzelostí a tedy neodpustitelným hříchem si bludně myslet, že se hněvat smíme, prože jsme v právu, protože jsme spravedliví.

Proč tedy někomu zlořečit či přát smrt, i když je velkým hříšníkem? Obojí činíme z hněvu(pokud tak činíme bez hněvu, za jiným účelem, jde o něco jiného-tedy nenaplňujeme podstatu hříchu).

Ad Mr. Difficult - děkuji za jeho mnohé dobré výklady k tématu

Myslím, že významné je z cit. otázky Theol. summy toto: "Někdy se pak říká nějaké zlo ve smyslu užitečného, třebas když přeje někdo nějakému hříšníku utrpení nějaké nemoci 'nebo nějakou překážku, buď aby se polepšil, nebo alespoň ustal škoditi druhým."

Vlastně nejde o přání zla někomu, ale přání dobra, ke kterému může být zapotřebí, aby hříšníka potkalo nějaké zlo jako prostředek pro dobrou věc.

„Vlastně nejde o přání zla někomu, ale přání dobra, ke kterému může být zapotřebí, aby hříšníka potkalo nějaké zlo jako prostředek pro dobrou věc.“
- Ale může křes'tan použít (vyprosit) zlo jako prostředek k dobru? Světí účel prostředky?

Mr.Difficult napsal:

Zlí lidé nejsou shovívaví, soucitu se u nich nedovoláte a kdo je po křtu a při pravdielném duchovním životě vědomě těžce zlý u toho je konverze s morální jistotou vyloučena. Modlit se za něj můžete, někdy se může i výjmečně obrátit, ale není to moc pravděpodobné.

Jashar napsal:

S tím Haydrichem - nestačilo by ho zavřít na doživotí, pokud by se mělo jen zabránit, aby páchal zlo?
Chápal bych to tak, že milosrdenství patří k spravedlnosti, protože ke spravedlnosti patří také shovívavost, a ta milosrdenství vyžaduje.

Myslel jsem to tak, že já mám být shovívavý, že to jako patří k té spravedlnosti, která zahrnuje i milosrdenství. Od zlých lidí samozřejmě spravedlnost nečekám, natož nějakou shovívavost. Shovívavost chápu jako to, co umožňuje, aby bylo uplatněno zároveň milosrdenství a zároveň odplata za skutky, což je vlastně možné díky času.

Jsem to napsal předtím tak blbě, že to vypadá, jako kdyby to to souviselo s tím Haydrichem...

Zaujímalo by ma, aký je výklad verša v pasáži o Kristovom druhom príchode: "Veru, hovorím vám: Nepominie sa toto pokolenie, kým sa toto všetko nestane" (Mt 24, 34). Vo vydaní, ktoré mám k dispozícii, tam je ako vysvetlivka len jedna veta, ktorá mi príde ako nedostatočná. Preto by som bol rád za patričné vysvetlenie. Ďakujem

Nejdříve je třeba předznamenat, že verše 15-22 se týkají znamení, jež budou předcházet zkázu Jeruzaléma (proroctví z Dan 9,27) a verše 23-31 znamení, jež budou předcházet konci světa.

Verš 34 hovoří buď o konci světa, a pak se míní pokolení židovské, nebo pokolení Božího lidu, tedy věřících Církve. Anebo verš hovoří o zkáze Jeruzaléma, a pak se míní tehdejší generace, která se nakonec zkázy Jeruzaléma opravdu dožila; ten byl zničen kolem r. 70 římským vojskem a k znesvěcení Chrámu prorokovaném v knize Daniel fakticky došlo.

K přečtení:
Nový Zákon, překlad Dr. J.L. Sýkora.
Haydock's Catholic Bible Commentary (http://haydock1859.tripod.com/id42.html)
THE GREAT BIBLICAL COMMENTARY OF CORNELIUS À LAPIDE (http://www.catholicapologetics.info/scripture/newtestament/24matth.htm)

A možná se o tom zmiňuje i Eusebius ve svých Dějinách, ale to teď nevím.

Nejsem žádný biblista, tak berte mojí odpověď s rezervou, pátrejte sám po dalších katolických zdrojích a snad se vyjádří někdo fundovanější.

Sv. Jan Zlatoústý ve svém komentáři k evangeliu sv. Matouše to vykládá o zkáze Jerusaléma. Dávám sem příslušný text z 77. kapitoly německého překladu v Bibliothek der Kirchenväter:

V.34: "Wahrlich, ich sage euch, dieses Geschlecht wird nicht vergehen, bis doeses alles geschieht."

Was meint er mit dem: "Alles dieses"? Das Geschick Jerusalems, die Kriege, die Hungersnot, die Pest, die Erdbeben, die falschen Messiasse, die Pseudopropheten, die allgemeine Verbreitung des Evangeliums, die Aufstände, die Unruhen, kurz alle Ereignisse, die wir erwähnt haben und die bis zur Wiederkunft des Herrn eintreten werden. Wie konnte er aber dann sagen: "Dieses Geschlecht"? Er meint damit nicht die damals lebenden Menschen. sondern die Gläubigen. Geschlecht bedeutet ja nicht nur Menschen, die zeitlich, sondern auch jene, die religiös und bürgerlich zusammengehören; so wenn es heißt: "Das ist das Geschlecht derer, die Gott suchen" . Was er vorher gesagt hatte: "Alles muß geschehen", und: "Das Evangelium wird gepredigt werden", das deutet er auch jetzt an, indem er erklärt, alles das werde bestimmt eintreten, und das Geschlecht der Gläubigen werde fortbestehen, ohne durch eines der erwähnten Ereignisse vernichtet zu werden. Jerusalem wird zugrunde gehen, der größte Teil der Juden vertilgt werden, doch dieses Geschlecht wird alles überstehen: Hunger, Pest, Erdbeben, Kriegswirren, falsche Messiasse, Lügenpropheten, Betrüger, Verräter, Ärgernisse, falsche Brüder und alle sonstigen Prüfungen dieser Art.

Jashare, jak jste zminil toho Heydricha, tak nejhorsi bylo to, ze byl skutecne pokrten v Cirkvi katolicke,a dodnes nepochopim ze zde ve Finsku je rada lidi, kteri ho jeste uznavaji a velebi. Ja se s velkym obdivem tohoto tyrana setkal v meste Kuusamo,a nikdy na to nezapomenu. Ne, Jashare, nestacilo by he jen zavrit. On si svuj trest zaslouzil a kdyby nebyl Kubisem a Gabcikem likvidovan, tak by opravdu nchal do konce valky vyvrazdit i miliony nevinnych lidi. Tech obeti by bylo jsite vice nez po atentatu. Kubis, Gabcik, Opalka a Valcik byli velmi statecni mladi muzi, takovi, jaci uz se dnes nevidi. Cest jejich pamatce!