Všeobecný indult 7/7/07

Summorum Pontificum, o užívání římské liturgie, předcházející reformě z roku 1970

Apoštolský list Motu proprio Benedikta XVI.

Česká sekce RV

LITTERAE APOSTOLICAE
MOTU PROPRIO DATAE

BENEDICTUS XVI

SUMMORUM PONTIFICUM cura ad hoc tempus usque semper fuit, ut Christi Ecclesia Divinae Maiestati cultum dignum offerret, «ad laudem et gloriam nominis Sui» et «ad utilitatem totius Ecclesiae Suae sanctae».

Ab immemorabili tempore sicut etiam in futurum, principium servandum est «iuxta quod unaquaeque Ecclesia particularis concordare debet cum universali Ecclesia non solum quoad fidei doctrinam et signa sacramentalia, sed etiam quoad usus universaliter acceptos ab apostolica et continua traditione, qui servandi sunt non solum ut errores vitentur, verum etiam ad fidei integritatem tradendam, quia Ecclesiae lex orandi eius legi credendi respondet»[1].

Inter Pontífices qui talem debitam curam adhibuerunt, nomen excellit sancti Gregorii Magni, qui tam fidem catholicam quam thesauros cultus ac culturae a Romanis in saeculis praecedentibus cumulatos novis Europae populis transmittendos curavit. Sacrae Liturgiae tam Missae Sacrificii quam Officii Divini formam, uti in Urbe celebrabatur, definiri conservarique iussit. Monachos quoque et moniales maxime fovit, qui sub Regula sancti Benedicti militantes, ubique simul cum Evangelii annuntiatione illam quoque saluberrimam Regulae sententiam vita sua illustrarunt, «ut operi Dei nihil praeponatur» (cap. 43). Tali modo sacra liturgia secundum morem Romanum non solum fidem et pietatem sed et culturam multarum gentium fecundavit. Constat utique liturgiam latinam variis suis formis Ecclesiae in omnibus aetatis christianae saeculis permultos Sanctos in vita spirituali stimulasse atque tot populos in religionis virtute roborasse ac eorundem pietatem fecundasse.

Ut autem Sacra Liturgia hoc munus efficacius expleret, plures alii Romani Pontifices decursu saeculorum peculiarem sollicitudinem impenderunt, inter quos eminet Sanctus Pius V, qui magno cum studio pastorali, Concilio Tridentino exhortante, totum Ecclesiae cultum innovavit, librorum liturgicorum emendatorum et «ad normam Patrum instauratorum» editionem curavit eosque Ecclesiae latinae usui dedit.

Inter Ritus romani libros liturgicos patet eminere Missale Romanum, quod in romana urbe succrevit, atque succedentibus saeculis gradatim formas assumpsit, quae cum illa in generationibus recentioribus vigente magnam habent similitudinem.

«Quod idem omnino propositum tempore progrediente Pontifices Romani sunt persecuti, cum novas ad aetates accommodaverunt aut ritus librosque liturgicos determinaverunt, ac deinde cum ineunte hoc nostro saeculo ampliorem iam complexi sunt redintegrationem»[2]. Sic vero egerunt Decessores nostri Clemens VIII, Urbanus VIII, sanctus Pius X[3], Benedictus XV, Pius XII et beatus Ioannes XXIII.

Recentioribus autem temporibus, Concilium Vaticanum II desiderium expressit, ut debita observantia et reverentia erga cultum divinum denuo instauraretur ac necessitatibus nostrae aetatis aptaretur. Quo desiderio motus, Decessor noster Summus Pontifex Paulus VI libros liturgicos instauratos et partim innovatos anno 1970 Ecclesiae latinae approbavit; qui ubique terrarum permultas in linguas vulgares conversi, ab Episcopis atque a sacerdotibus et fidelibus libenter recepti sunt. Ioannes Paulus II, tertiam editionem typicam Missalis Romani recognovit. Sic Romani Pontifices operati sunt ut «hoc quasi aedificium liturgicum [...] rursus, dignitate splendidum et concinnitate» appareret[4].

Aliquibus autem in regionibus haud pauci fideles antecedentibus formis liturgicis, quae eorum culturam et spiritum tam profunde imbuerant, tanto amore et affectu adhaeserunt et adhaerere pergunt, ut Summus Pontifex Ioannes Paulus II, horum fidelium pastorali cura motus, anno 1984 speciali Indulto “Quattuor abhinc annos”, a Congregatione pro Cultu Divino exarato, facultatem concessit utendi Missali Romano a Ioanne XXIII anno 1962 edito; anno autem 1988 Ioannes Paulus II iterum, litteris Apostolicis “Ecclesia Dei” Motu proprio datis, Episcopos exhortatus est ut talem facultatem late et generose in favorem omnium fidelium id petentium adhiberent.

Instantibus precibus horum fidelium iam a Praedecessore Nostro Ioanne Paulo II diu perpensis, auditis etiam a Nobis Patribus Cardinalibus in Concistorio die XXIII mensis martii anni 2006 habito, omnibus mature perpensis, invocato Spiritu Sancto et Dei freti auxilio, praesentibus Litteris Apostolicis DECERNIMUS quae sequuntur:

Art. 1. Missale Romanum a Paulo VI promulgatum ordinaria expressio “Legis orandi” Ecclesiae catholicae ritus latini est. Missale autem Romanum a S. Pio V promulgatum et a B. Ioanne XXIII denuo editum habeatur uti extraordinaria expressio eiusdem “Legis orandi” Ecclesiae et ob venerabilem et antiquum eius usum debito gaudeat honore. Hae duae expressiones “legis orandi” Ecclesiae, minime vero inducent in divisionem “legis credendi” Ecclesiae; sunt enim duo usus unici ritus romani.

Proinde Missae Sacrificium, iuxta editionem typicam Missalis Romani a B. Ioanne XXIII anno 1962 promulgatam et numquam abrogatam, uti formam extraordinariam Liturgiae Ecclesiae, celebrare licet. Conditiones vero a documentis antecedentibus “Quattuor abhinc annos” et “Ecclesia Dei” pro usu huius Missalis statutae, substituuntur ut sequitur:

Art. 2. In Missis sine populo celebratis, quilibet sacerdos catholicus ritus latini, sive saecularis sive religiosus, uti potest aut Missali Romano a beato Papa Ioanne XXIII anno 1962 edito, aut Missali Romano a Summo Pontifice Paulo VI anno 1970 promulgato, et quidem qualibet die, excepto Triduo Sacro. Ad talem celebrationem secundum unum alterumve Missale, sacerdos nulla eget licentia, nec Sedis Apostolicae nec Ordinarii sui.

Art. 3. Si communitates Institutorum vitae consecratae atque Societatum vitae apostolicae iuris sive pontificii sive dioecesani quae in celebratione conventuali seu “communitatis” in oratoriis propriis celebrationem sanctae Missae iuxta editionem Missalis Romani anno 1962 promulgatam habere cupiunt, id eis licet. Si singula communitas aut totum Institutum vel Societas tales celebrationes saepe vel plerumque vel permanenter perficere vult, res a Superioribus maioribus ad normam iuris et secundum leges et statuta particularia decernatur.

Art. 4. Ad celebrationes sanctae Missae de quibus supra in art. 2 admitti possunt, servatis de iure servandis, etiam christifideles qui sua sponte id petunt.

Art. 5, § 1. In paroeciis, ubi coetus fidelium traditioni liturgicae antecedenti adhaerentium continenter exsistit, parochus eorum petitiones ad celebrandam sanctam Missam iuxta ritum Missalis Romani anno 1962 editi, libenter suscipiat. Ipse videat ut harmonice concordetur bonum horum fidelium cum ordinaria paroeciae pastorali cura, sub Episcopi regimine ad normam canonis 392, discordiam vitando et totius Ecclesiae unitatem fovendo.
§ 2. Celebratio secundum Missale B. Ioannis XXIII locum habere potest diebus ferialibus; dominicis autem et festis una etiam celebratio huiusmodi fieri potest.
§ 3. Fidelibus seu sacerdotibus id petentibus, parochus celebrationes, hac in forma extraordinaria, permittat etiam in adiunctis peculiaribus, uti sunt matrimonia, exsequiae aut celebrationes occasionales, verbi gratia peregrinationes.
§ 4. Sacerdotes Missali B. Ioannis XXIII utentes, idonei esse debent ac iure non impediti.
§ 5. In ecclesiis, quae non sunt nec paroeciales nec conventuales, Rectoris ecclesiae est concedere licentiam de qua supra.

Art. 6. In Missis iuxta Missale B. Ioannis XXIII celebratis cum populo, Lectiones proclamari possunt etiam lingua vernacula, utendo editionibus ab Apostolica Sede recognitis.

Art. 7. Ubi aliquis coetus fidelium laicorum, de quo in art. 5 § 1 petita a parocho non obtinuerit, de re certiorem faciat Episcopum dioecesanum. Episcopus enixe rogatur ut eorum optatum exaudiat. Si ille ad huiusmodi celebrationem providere non potest res ad Pontificiam Commissionem “Ecclesia Dei” referatur.

Art. 8. Episcopus, qui vult providere huiusmodi petitionibus christifidelium laicorum, sed ob varias causas impeditur, rem Pontificiae Commissioni “Ecclesia Dei” committere potest, quae ei consilium et auxilium dabit.

Art. 9, § 1. Parochus item, omnibus bene perpensis, licentiam concedere potest utendi rituali antiquiore in administrandis sacramentis Baptismatis, Matrimonii, Poenitentiae et Unctionis Infirmorum, bono animarum id suadente.
§ 2. Ordinariis autem facultas conceditur celebrandi Confirmationis sacramentum utendo Pontificali Romano antiquo, bono animarum id suadente.
§ 3. Fas est clericis in sacris constitutis uti etiam Breviario Romano a B. Ioanne XXIII anno 1962 promulgato.

Art 10. Fas est Ordinario loci, si opportunum iudicaverit, paroeciam personalem ad normam canonis 518 pro celebrationibus iuxta formam antiquiorem ritus romani erigere aut rectorem vel cappellanum nominare, servatis de iure servandis.

Art. 11. Pontificia Commissio “Ecclesia Dei” a Ioanne Paulo II anno 1988 erecta[1], munus suum adimplere pergit.

Quae Commissio formam, officia et normas agendi habeat, quae Romanus Pontifex ipsi attribuere voluerit.

Art. 12. Eadem Commissio, ultra facultates quibus iam gaudet, auctoritatem Sanctae Sedis exercebit, vigilando de observantia et applicatione harum dispositionum.

Quaecumque vero a Nobis hisce Litteris Apostolicis Motu proprio datis decreta sunt, ea omnia firma ac rata esse et a die decima quarta Septembris huius anni, in festo Exaltationis Sanctae Crucis, servari iubemus, contrariis quibuslibet rebus non obstantibus.

Datum Romae, apud Sanctum Petrum, die septima mensis Iulii, anno Domini MMVII, Pontificatus Nostri tertio.

Oficiální překlad apoštolského listu náleží výhradně biskupským konferencím. Ten následující je tedy NEOFICIÁLNÍM, PŘEDBĚŽNÝM PRACOVNÍM PŘEKLADEM:

Apoštolský list Benedikta XVI. Motu proprio

Papežové vždycky pečovali o to, aby Kristova Církev důstojně vzdávala úctu Velebnosti Boha „ke chvále a slávě Jeho jména“ a „k užitku celé jeho Svaté Církve“.

Od pradávna, jakož i do budoucna je nutností zachovávat zásadu, podle níž „každá partikulární církev musí být v souladu s všeobecnou církví, nejen pokud jde o učení víry a svátostná znamení, ale také pokud jde o zvyklosti všeobecně přijaté apoštolskou a nepřetržitou tradicí, které je třeba zachovávat, nejen aby se zabránilo omylům, nýbrž také k předávání neporušené víry, neboť to, jak se církev modlí, odpovídá tomu, jak věří”[6].

Mezi papeži, kteří se vyznačovali takovouto nezbytnou péčí, se vyjímá jméno svatého Řehoře Velikého, který se zasadil o to, aby se novým národům Evropy předávala jak katolická víra, tak i poklady bohoslužby a kultury, které Římané během staletí shromáždili. Nařídil, aby byla definována a zachovávána forma svaté Liturgie, týkající se jak Mešní Oběti, tak Liturgie hodin a to způsobem, kterým se slavila v Římě. S největší pečlivostí se přičinil o rozšíření mužských i ženských mnišských řádů, které podle pravidel svatého Benedikta všude ve shodě s poselstvím Evangelia svým životem ilustrovali spasitelné naučení Řehole: „Nic není přednější než Boží dílo“ (cap.43). Tím posvátná Liturgie slavená podle římského způsobu obohatila nejen víru a zbožnost, ale také kulturu mnoha národů. Z toho plyne, že latinská liturgie Církve v různých jejích formách v každém století křesťanského věku, vzbudila v duchovním životě početné Světce a v mnoha národech posílila ctnost nábožnosti a dala plody jejich zbožnosti.

Mnozí jiní římští Papežové během staletí prokázali zvláštní péči o to, aby posvátná Liturgie co nejúčinněji plnila toto poslání: mezi nimi se vyjímá sv.Pius V., který – veden velkou pastorační horlivostí – obnovil veškerou bohoslužbu Církve podle pobídky Tridentského koncilu, s pečlivostí vydal liturgické knihy, upravené a „obnovené podle norem Otců“, a dal je latinské Církvi do užívání.

Mezi liturgickými knihami římského Ritu se vyjímá Římský Misál, který se vyvinul v tomto Městě, a během staletí postupně přijímal formy, velice podobné těm, které byly používány minulými generacemi.

„Tentýž cíl sledovali římští papežové během následujících staletí, když se starali o přizpůsobení nebo definování liturgických ritů a knih, i začátkem tohoto století, kdy se ujali všeobecné reformy“ [7]. Takto jednali naši Předchůdci Klement VIII., Urban VIII., sv. Pius X. [8], Benedikt XV., Pius XII. a bl.Jan XXIII.

2. Vatikánský koncil před časem vyjádřil přání, aby nezbytná uctivá vážnost ve vztahu k bohoslužbě byla opět obnovena a přizpůsobena potřebám naší doby. Náš předchůdce Pavel VI., podnícen tímto přáním, schválil roku 1970 reformované a částečně obnovené liturgické knihy pro latinskou Církev. Tyto knihy pak byly přeloženy do různých světových jazyků a vděčně je přijali Biskupové, kněží a věřící. Jan Pavel II. pak vydal třetí typické vydání Římského misálu. Římští papežové se tak přičinili o to, „aby se tento druh liturgické budovy (…) znovu zaskvěl ve své důstojnosti a harmonii“ [9].

V mnoha regionech však nemálo věřících přilnulo a nadále s velkou láskou a upřímností lne k předcházejícím liturgickým formám, jimiž se hluboce sytila jejich kultura a jejich duch, takže Papež Jan Pavel II. pohnut pastorační péčí o tyto věřící roku 1984 zvláštním povolením „Quattuor abhinc annos“, který vydala Kongregace pro bohoslužbu a svátosti, dal možnost užívat Římský Misál, vydaný bl. Janem XXIII. roku 1962; roku 1988 pak Jan Pavel II. znovu svým apoštolským listem „Ecclesia Dei“, daným Motu proprio, vybídl biskupy k širokému a velkodušnému využívání této možnosti k prospěchu všech věřících, kteří by o to žádali.

V důsledku naléhavých modliteb těchto věřících, které již vyslyšel Náš Předchůdce Jan Pavel II., po vyslechnutí otců kardinálů na konsistoři, konané 22.března 2006, a po hlubokém zvážení všech aspektů této otázky jsme po vzývání Ducha svatého a spoléhajíce se na pomoc Boží, rozhodli nynějším apoštolským listem ustanovit následující:

Čl. 1. Římský misál, promulgovaný Pavlem VI. je řádným výrazem onoho „lex orandi“ („zákona modlitby“) katolické Církve latinského ritu. Nicméně Římský misál, promulgovaný sv.Piem V. a opětovně vydaný bl. Janem XXIII. má být považován za mimořádný výraz téhož „lex orandi“ a má se mu prokazovat potřebná úcta pro jeho ctihodnost a starobylost. Tyto dva výrazy „lex orandi“ Církve nevnášejí žádným způsobem nějaké rozdělení do „lex credendi“ („zákona víry“) Církve, neboť představují dva způsoby jediného římského ritu.

Proto je dovoleno slavit Mešní Oběť podle typického vydání Římského Misálu, promulgovaného bl. Janem XXIII. roku 1962 a nikdy nezrušeného, jako mimořádnou formu Liturgie Církve. Podmínky pro užívání tohoto Misálu, stanovené předcházejícími dokumenty Quattuor abhinc annos a EcclesiaDei, se nahrazují následujícími:

Čl. 2. Každý katolický kněz latinského ritu, ať diecézní nebo řeholní, může ve mších slavených bez účasti lidu užívat Římský Misál vydaný Papežem Janem XXIII. roku 1962 anebo Římský Misál promulgovaný Papežem Pavlem VI. roku 1970, a to kterýkoli den, kromě Velikonočního tridua. Ke slavení podle jednoho či druhého Misálu kněz nepotřebuje žádné dovolení ani Apoštolského stolce, ani svého Ordináře.

Čl. 3. Komunity Institutů zasvěceného života a Společnosti apoštolského života, ať již papežského či diecézního práva, které při komunitním či konventuálním slavení ve vlastních oratořích chtějí slavit Mši Svatou podle vydání Římského Misálu promulgovaného roku 1962 tak smějí činit. Pokud jednotlivá komunita nebo celý Institut nebo Společnost chce slavit tímto způsobem často, převážně nebo trvale, musí o tom rozhodnout vyšší Představení podle práva, zákonů a zvláštních ustanovení.

Čl. 4. Ke slavení Mše Svaté, o kterém je v čl.2, mohou být při zachování právních norem připuštěni také věřící, kteří by o to dobrovolně požádali.

Čl. 5. § 1. Ve farnostech, v nichž je stabilně přítomna skupina věřících, která se drží předešlé liturgické tradice, farář ochotně přijme jejich žádost o slavení Mše Svaté podle ritu Římského misálu vydaného roku 1962; postará se o to, aby to bylo pro dobro těchto věřících v souladu s řádnou pastorační službou farnosti pod vedením Biskupa podle normy kán. 392; vyhne se nesvornosti a bude podporovat jednotu celé Církve.
§ 2. Slavení podle Misálu bl. Jana XXIII. se může konat ve všední dny; o nedělích a slavnostech je tímto způsobem také možné celebrovat.
§ 3. Věřícím a kněžím, kteří o to požádají, farář dovolí slavení v této mimořádné formě také při zvláštních příležitostech, jako jsou svatby, pohřby nebo za jiných okolností, např. při poutích.
§ 4. Kněží, kteří užívají Misál bl. Jana XXIII. musejí být způsobilí a bez právních zábran.
§ 5. V kostelech, které nejsou farní, ani konventuální je úkolem jejich rektora udělovat výše stanovenou licenci.

Čl. 6. Při mší slavených za účasti lidu podle Misálu bl. Jana XXIII., mohou být liturgická čtení pronášena i v ostatních jazycích za použití vydání schválených Apoštolským stolcem.

Čl. 7. Pokud farář nevyhoví žádosti skupině věřících laiků, o kterých čl. 5 § 1, budou o tom informovat diecézního Biskupa. Biskup je vroucně nabádán vyslyšet jejich touhu. Pokud se však nezasadí o konání tohoto slavení, předloží se věc Papežské komisi Ecclesia Dei.

Čl. 8. Biskup, který chce odpovědět na takovéto žádosti věřících laiků, ale různé důvody mu v tom brání, může se obrátit s prosbou o radu a pomoc na Komisi Ecclesia Dei.

Čl. 9. § 1. Farář, který všechno pozorně zvážil, může také vydat povolení k užití staršího rituálu při udělování svátostí Křtu, Manželství, Pokání a Pomazání nemocných, pokud je to pro dobro duší.
§ 2. Ordinářům je dána možnost slavit svátost Biřmování za užití předešlého Papežského pontifikálu, pokud to bude pro dobro duší.
§ 3. Klerikům ustanoveným „in sacris“ je dovoleno užívat Římský Breviář promulgovaný bl.Janem XXIII. roku 1962.

Čl. 10. Místní ordinář, pokud to uzná za vhodné, může podle kán. 518 ustanovit personální farnost ke slavení podle starší formy římského ritu nebo k tomu podle příslušných právních norem jmenovat zvláštního rektora či kaplana.

Čl. 11. Papežská komise Ecclesia Dei ustanovená Janem Pavlem II. roku 1988[10] nadále plní svůj úkol. Tato komise má formu, úkoly a normy, udělené jí římským Papežem.

Čl. 12. Tatáž Komise bude kromě kompetencí, které jí už náleží, jednat autoritou Svatého stolce a bdít nad dodržováním a aplikací těchto dispozic.

Nařizujeme, aby všechno to, co jsme stanovili tímto Apoštolským listem daným Motu proprio, bylo pokládáno jako „ustanovené a nařízené“ zachovávat ode dne 14.září tohoto roku, na slavnost Povýšení Svatého Kříže, navzdory všemu, co by s tím mohlo být v rozporu.

Dáno v Římě, u sv.Petra, 7.července 2007, v třetím roce našeho pontifikátu.

Přeložil Milan Glaser


[1] Institutio generalis Missalis Romani, Editio tertia, 2002, 397.

[2] IOANNES PAULUS PP. II, Litt. ap. Vicesimus quintus annus (4 Decembris 1988), 3: AAS 81 (1989), 899.

[3] Ibid.

[4] S. PIUS PP. X, Litt. Ap. Motu proprio datae Abhinc duos annos (23 Octobris 1913): AAS 5 (1913), 449-450; cfr IOANNES PAULUS II, Litt. ap. Vicesimus quintus annus (4 Decembris 1988), 3: AAS 81 (1989), 899.

[5] Cfr IOANNES PAULUS PP. II, Litt. ap. Motu proprio datae Ecclesia Dei (2 iulii 1988), 6: AAS 80 (1988), 1498.

[6] Všeobecné pokyny k Římskému misálu, 3aed., 2002, n.397. Vydala Česká biskupská konference, 4.2.2004.

[7] Jan Pavel II., Apoštolský list, Vicesimus quintus annus, 4.prosince 1988, 3: AAS 81 (1981),899.

[8] Ibid.

[9] Sv. Pius X., Apoštolský list, Motu proprio data, Abhinc duos annos, 23.říjen 1913: AAS 5 (1913),449-450; srov. Jan Pavel II., apoštol.list Vicesimus quintus annus, n.3: AAS 81 (1989),899.

[10] Srov. Jan Pavel II., Apoštolský list Motu proprio data, Ecclesia Dei, 2.července 1988, 6: AAS 80 (1988), 1498.

Vatikán. Benedikt XVI. dnes vydal Motu proprio Summorum pontificum, v němž stanovuje nové normy pro užívání latinského misálu z doby před poslední liturgickou reformou.

Ve dvanácti článcích, které vstoupí v platnost na svátek Vyvýšení sv. Kříže 14. září letošního roku, Benedikt XVI. nejprve předesílá, že misál vydaný papežem Pavlem VI. zůstává řádným výrazem „lex orandi“, tedy zákona modlitby, katolické církve latinského obřadu. Za jeho mimořádnou formu označuje misál vydaný sv. Piem V. a revidovaný naposled bl. Janem XXIII. Svatý otec zdůrazňuje, že tento misál z roku 1962 nebyl nikdy zrušen.
Podmínky k jeho používání upravovaly doposud dva dokumenty jednak indult z roku 1984 Quattuor abhinc annos vydaný Kongregací pro liturgii a svátosti, jednak Motu proprio Jana Pavla II. z roku 1988 Ecclesia Dei. Oba dokumenty nyní nahradí nové normy představené v dnes vydaném Motu proprio Benedikta XVI.

Každý kněz latinského ritu může při všech mších celebrovaných bez přítomnosti lidu, s vyjímkou velikonočního tridua, svobodně zvolit, podle kterého z obou misálu chce sloužit. Nepotřebuje k tomu žádné zvláštní povolení svého ordináře. Totéž platí pro instituty zasvěceného života a společnosti apoštolského života, které se rozhodnou slavit mši svatou podle misálu z roku 1962. Pokud by se některá z komunit nebo celý institut rozhodl pro tento úzus a sloužil ho převážně nebo zcela pravidelně, je třeba, aby o tom rozhodli příslušní představení.

Z hlediska života farností je nejdůležitější 5. článek dokumentu, rozdělený do pěti paragrafů. Kněží jsou vyzývani, aby vyšli vstříc skupinám věřících, kteří inklinují ke starší liturgické tradici. Mše svaté podle misálu Jana XXIII. se mohou sloužit ve všední dny a jedna liturgie toho druhu může být ve farnostech také v neděli a o svátcích. Pokud to žádají věřící nebo kněží, farář má povolit tuto mimořádnou formu také při zvláštních příležitostech, jako je svátost manželství, pohřební obřady nebo jiné příležitostné slavnosti. Při všech těchto obřadech slavených podle starého misálu mohou být čtení přednášena v národních jazycích.

Pokud farář z nějakého důvodu nevyhověl přání skupiny věřících, kteří žádali o mši svatou podle misálu z roku 1962, mají se tito obrátit na diecézního biskupa. Jak čteme doslova v Motu proprio Biskup je naléhavě žádán, aby vyslyšel jejich přání. Pokud není s to zajistit tento způsob slavení, má být záležitost oznámena Papežské komisi Ecclesia Dei.
Diecézní biskup může rovněž - uzná-li to za vhodné - zřídit personální farnost, pro slavení starší formy římského ritu nebo jmenovat kaplana pro tento způsob slavení liturgie.
Motu proprio dovoluje také duchovním osobám modlit se denní modlitbu církve podle Breviáře vydaného v roce 1962 Janem XXIII.

Problémy a otázky spojené s normami zavedenými v Motu proprio Summorum pontificum budou v kompetenci Papežské komise „Ecclesia Dei“. Na ni se mají také obracet biskupové s žádostí o radu a pomoc v případě problémů s aplikací uvedených předpisů.

Misál z roku 1962 nikdy nebyl zrušen

List Benedikta XVI. biskupům k vydání apoštolského listu o volném užití latinského misálu z roku 1962

Česká sekce RV

Drazí bratři v biskupské službě,
S velkou důvěrou a nadějí vkládám do vašich Pastýřských rukou text nového Apoštolského listu Motu proprio data o užívání římské liturgie, která předcházela reformě uskutečněné roku 1970. Dokument je plodem dlouhých úvah, mnoha konzultací a modliteb.

Zprávy a soudy, činěné bez dostatečných informací, způsobily nemalý zmatek. Objevily se vzájemně velmi odlišné reakce, počínaje radostným přijetím až k tvrdé opozici vůči plánu, jehož obsah ve skutečnosti nebyl znám.

Tomuto dokumentu se nejvíce stavěly na odpor dvě obavy, kterým bych se chtěl v tomto dopise blížeji věnovat.

Za prvé je to obava, že zde bude dotčena autorita 2.vatikánského koncilu a že jedno z jeho zásadních rozhodnutí – liturgická reforma – bude uvedena v pochybnost. Tato obava je neopodstatněná. V této souvislosti je nejprve třeba říci, že Misál, publikovaný Pavlem VI. a znovu pak dvakrát vydaný Janem Pavlem II., samozřejmě, zůstává normální formou – řádnou formou – eucharistické liturgie. Poslední vydání Missale Romanum, které předcházelo koncilu, bylo publikováno z autority papeže Jana XXIII. roku 1962 a užíváno během Koncilu, však bude moci být i nadále užíváno jako forma extraordinaria liturgického slavení. Není na místě mluvit o těchto dvou vydáních Římského misálu jako by to byly dva rity. Jde tedy spíše o dvojí způsob užívání jednoho a téhož Ritu. Pokud jde o užívání Misálu z roku 1962, jako forma extraordinaria mešní liturgie, rád bych soustředil pozornost na fakt, že tento Misál nebyl nikdy právně zrušen a v důsledku toho zůstal v zásadě vždycky povolen. V okamžiku zavedení nového Misálu se nejevilo jako nezbytné vydávat vlastní normy k možnému užívání předcházejícího Misálu. Pravděpodobně se mělo za to, že mnozí zůstanou silně vázáni k tomuto způsobu římského Ritu, který jim byl již od dětství důvěrně znám. Došlo k tomu především v těch zemích, v nichž hnutí liturgické obnovy dalo mnoha osobám bohatou liturgickou formaci a hluboce niternou důvěrnost ve vztahu k předešlé formě liturgického slavení. Všichni víme, že se věrnost starobylému Misálu stala rozpoznávacím znakem pro hnutí, vedené arcibiskupem Lefébvrem; důvody rozpolcení, které se zde rodilo, však leží hlouběji. Mnohé osoby, které zjevně přijímaly závazný charakter 2.vatikánského koncilu a které byly věrny Papeži a Biskupům, nicméně toužily po formě – jim drahé - posvátné Liturgie. Došlo k tomu zejména proto, že na mnoha místech se necelebrovalo věrně podle pokynů nového Misálu, který byl dokonce chápán jako určitá autorizace či rovnou povinnost jakési kreativity, jež vedla často k deformacím Liturgie na mezi snesitelnosti. Mluvím ze zkušenosti, protože jsem i já tuto dobu prožil se všemi jejími očekáváními a zmatky. A viděl jsem jak hluboce byly svévolnými deformacemi Liturgie zraňovány ty osoby, které byly naprosto zakořeněny ve víře Církve.

Papež Jan Pavel II. proto považoval za nutné dát svým Motu proprio „Ecclesia Dei“ z 2.července 1988, normativní rámec pro užívání Misálu z roku 1962. Nevydal v něm podrobné předpisy, ale všeobecně vyzval Biskupy k velkodušnosti vůči „oprávněným touhám“ oněch věřících, kteří žádali o tento způsob užívání římského Ritu. Papež tak tehdy chtěl pomoci zejména Bratrstvu sv.Pia X. nalézt plné společenství s Petrovým nástupcem a snažil se uzdravit zranění, které se stávalo stále citelnějším. K tomuto smíření, bohužel, dosud nedošlo. Nicméně řada komunit vděčně využívala možnosti jeho Motu Proprio. Obtížnou však zůstala otázka užívání Misálu z roku 1962 mimo tyto skupiny, k čemuž chyběly přesné právní předpisy, zejména proto, že se Biskupové v těchto případech často obávali toho, že bude uvedena v pochybnost autorita Koncilu. Záhy po 2. vatikánském koncilu se dalo předpokládat, že používání Misálu z roku 1962 bude žádat pouze starší generace, která s ním vyrostla. Mezitím se však jasně ukázalo, že také mladé osoby objevují tuto liturgickou formu, cítí se jí přitahováni a nalézají v ní formu, jež je jim vlastní při setkání s Tajemstvím Nejsvětější Eucharistie. Tak vznikla potřeba jasnější právní úpravy, což v době Motu propria z roku 1988 nebylo ještě zřejmé. Tyto nové normy mají tedy za cíl osvobodit Biskupy od povinnosti stále znovu zvažovat jak mají v různých situacích odpovídat.

Za druhé byla v diskusích o očekávaném Motu proprio vyjádřena obava, že širší možnost užití Misálu z roku 1962 způsobí nepořádky nebo přímo rozpolcení ve farních společenstvích. I tuto obavu skutečně považuji za nepodloženou. Užití starobylého Misálu totiž předpokládá jistou míru liturgické formace a znalost latinského jazyka, přičemž se obé nevyskytuje tak často. Již z těchto konkrétních předpokladů je jasně vidět, že nový Misál zůstane řádnou formou Římského Ritu, nejen z důvodů právního založení, ale také vzhledem k reálné situaci, v níž se nachází společenství věřících.

Je pravda, že nechybí přehánění a občasné sociální aspekty, pojící se nutně k množství věřících, vázaných na starobylou latinskou liturgickou tradici. Vaše láska a pastorační rozvaha vás bude podněcovat a provázet ve zdokonalování. Obě formy užívání Římského Ritu se ostatně mohou vzájemně obohacovat: do starého Misálu budou moci a měli by být zařazeni noví světci a některé z nových prefací. Komise Ecclesia Dei spolupracující s různými institucemi, věnujících se „usus antiquor“, to bude studovat z praktického hlediska. Ve slavení Mše podle Misálu Pavla VI. se bude moci projevit silněji než tomu bylo doposud, ona posvátnost, která mnohé přitahuje ke starému způsobu. Nejbezpečnější zárukou toho, že Misál Pavla VI. bude moci sjednocovat farní společenství a bude jím oblíben, spočívá v tom, že se bude celebrovat s velkou vážností podle jeho pokynů; tím bude zviditelněno duchovní bohatství a teologická hloubka tohoto Misálu.

Došel jsem tak nyní k onomu pozitivnímu důvodu, který mne vedl v mém Motu proprio k přizpůsobení toho z roku 1988. Jde o to, dosáhnout interního smíření v lůně Církve. Při pohledu do minulosti, na rozdělení, která v průběhu staletí zraňovala Kristovo Tělo, neustále vyvstává dojem, že v kritických momentech, ve kterých se tato rozdělení rodila, nebylo ze strany představitelů Církve učiněno dostatek pro zachování či znovu dosažení smíření a jednoty; vyvstává dojem, že opomenutí Církve mají svůj díl viny na skutečnosti, že se tato rozdělení mohla konsolidovat. Tento pohled do minulosti nás dnes staví před povinnost učinit vše, co lze, pro to, aby všichni ti, kteří skutečně touží po jednotě, mohli v této jednotě zůstat nebo ji opět nalézt. Přichází mi na mysl věta z druhého listu Korinťanům, kde Pavel píše: „Korinťané, mluvil jsem k vám docela otevřeně, srdce se mi otevřelo dokořán. Máte široké místo v mém srdci, ale ve vašem je místa málo. … otevřete dokořán srdce i vy!“ (2 Kor 6,11-13). Pavel to říká zajisté v jiném kontextu, ale jeho výzva se může a má dotknout také nás právě v této věci. Otevřeme velkodušně naše srdce a nechejme vstoupit všechno to, čemu sama víra dává prostor.

Mezi jedním a druhým vydání Římského Misálu není žádný protiklad. V dějinách Liturgie je růst a pokrok, ale žádný zlom. Co bylo posvátné pro předcházející generace, zůstává posvátným a velkým i pro nás, a nemůže být znenadání zcela zakázáno nebo dokonce pokládáno za škodlivé. Všem přinese dobro, bude-li uchováváno bohatství, které vyrostlo ve víře a v modlitbě Církve, a dá-li se mu správné místo. Samozřejmě, že k životu plného společenství patří, že také kněží z komunit, které se drží starobylého způsobu, nemohou ze zásady odmítat celebrovat podle nových knih. Nebylo by totiž slučitelné s uznáním hodnoty a svatosti nového ritu jeho úplné odmítání.

V závěru mi leží na srdci, drazí bratři, zdůraznit to, že nové normy nezmenšují žádným způsobem vaši autoritu a odpovědnost, ani za liturgii, ani za pastoraci vašich věřících. Každý biskup totiž ve své diecézi řídí liturgii (srov. Sacrosanctum Concilium, č.22: „Sacrae Liturgiae moderatio ab Ecclesiae auctoritate unice vendet quae quidem est apud Apostolicam Sedem et, ad normam iuris, apud Episcopum“).

Nic tedy není odnímáno autoritě biskupů, jejichž úkolem je i nadále bdít nad tím, aby se vše konalo v pokoji a klidně. Kdyby měl vzniknout nějaký problém, který farář nebude moci vyřešit, místní Ordinář může vždycky zasáhnout v plném souladu s tím, co bylo stanoveno novými normami Motu proprio.

Kromě toho vás vybízím, drazí bratři, abyste Svatému stolci podali zprávy o vašich zkušenostech za tři roky po té, co toto Motu proprio vstoupí v platnost. Pokud by se skutečně objevily vážné těžkosti, vždycky bude možné najít cesty k nápravě.

Drazí Bratři, s vděčností a důvěrou svěřuji vašemu srdci Pastýřů tyto stránky a normy Motu proprio. Stále pamatujme na slova apoštola Pavla, adresovaná kněžím v Efesu: „Dbejte na sebe i na celé stádce, v kterém vás Duch svatý ustanovil za představené, abyste spravovali Boží církev, kterou si získal vlastní krví“ (Sk 20,28).

Svěřuji mocné přímluvě Marie, Matky Církve, tyto nové normy a ze srdce uděluji své Apoštolské požehnání Vám, drazí spolubratři, kněžím vašich diecézí a všem kněžím, vašim spolupracovníkům, jakož i všem vašim věřícím.

Dáno u Svatého Petra 7.července 2007

V podstatě je to na bl.tí .S prominutím .Nic se skoro neměnív.Důvod zlikvidovat bratrstvo sv.Pia X .

Dokud bude s katolickou mší svatou koexistovat NOM, tak si budu myslet něco o hegeliánskám přístupu pápy Benedikta.
Dokud se bude bazírovat na paskvilních dokumentech DVK, tak se nemá šanci cokoliv změnit.
Ale i tak(jak píše mons. Felay) je to krok správným směrem. Doufám, že ne poslední, který Benedikt udělal.

Mše svatá, které se konečně dostalo uznání i z nejvyšších míst, vychází ze stínu něčeho zakázaného, špatného, antikatolického. Je jen dobře, že se Svatý Otec k tomuto kroku odhodlal, ale je to jen krok, nic víc.
Tradiční mše svatá se sloužila i po celou dobu DVK a vidíme dobře, co z něho vzešlo. Samotná mše svatá, nepostavená na pevných základech, nemůže nic změnit
Proto je důležité, aby následovaly další kroky. Především ten hrůzný hegeliánský přístup, který papež předvádí(NOm/mše svatá, koexistence obou ritů, která prostě není možná), musí přestat. Dále, co se koncilních dokumentů a přístupu k tradičnímu ritu týká. Dokumenty druhého vatikána(zvláště o náboženské svobodě, ekumenismu a další) jsou nepřijatelné. Je třeba kritický výklad, ne bezuzdné opěvování.
Je jen na nás, jestli budeme navštěvovat mši svatou slouženou knězem, který byl vychován v katolickém duchu, v duchu lásky k Církvi, Tradici a věřícím potom rozdává z pravověrného učení. Nebo ke knězi, který klidně slouží novus a aby byl zajímavý, občas odslouží tradiční.
Jistě vzniknou i paskvily, která budou v "liturgické kreativitě"
propojovat oba rity - katolický i nekatolický. Jak dobře víme, třeba takoví tzv. "charismatici jsou všeho schopní.
Doufám ale, že se části z nás dostane volně dýchat.
Pokud by někoho zajímal můj osobní postoj, tak nic se nemění na tom, že Bratrstvo je pro jedinou zárukou, že víra nebude deformována. Modleme se za dostatek prozíravosti a umírněné opatrnosti pro mons. Felay(ho). Aby Bratrstvo svatého Pia X. nebylo dalším Camposem, Institutem Dobrého Pastýře, nebo Bratrstvem svatého Petra(jaká je jejich situace víme dobře).

Aneb jak píše Karolína na svém blogu:

DEO GRATIAS!
Nic nie zostało stworzone na nowo. Indult Generalny nie musiał być ogłoszony. Encyklika Ojca Świętego - Świętego Piusa V: Quo Primum Tempore nigdy nie została anulowana i zdezaktualizowana. Indult Generalny jest zatem powrotem do tego co już było, co jest i jest niezmienne.
Teraz pora na: anulowanie Vaticanum II; cofnięcie Kościoła Katolickiego z szaleństwa liberalizmu, ekumenizmu, feminizmu i obłędnych "izmów" wywodzących się z modernizmu.
Teraz pora na rehabilitację naszego Ojca JE. Księdza Arcybiskupa Marcelego Lefebvre'a.
Teraz pora na: OMNIA INSTAURARE IN CHRISTO.

http://in-humility.blog.onet.pl/

Včerajšie vyjadrenie bp. Fellaya je tu:
http://www.sspx.co.uk/page17.htm

Bez komentáře: http://www.tyden.cz/rubriky/domaci/vlk-neni-nadsen-z-papezova-navratu-k-latine_15575.html

"Nevím také, jestli je u nás někde k dispozici onen latinský misál z roku 1962, podle kterého musí kněz liturgii v předkoncilovém duchu slavit," (říká kardinál)

Tak to snad jen:

No, pokud se to opravdu týká jen několika stovek lidí(jak řekl onen katolický intelektuál), tak je to docela slušné, na tu českou, pohanstvím a modernismem prolezlou společnost.
Kardinál má strach, ale není mu to nic platné. Pokud v Praze budou čtyři kostely, kde se bude sloužit, pak věřím, že brzy přibudou další. Mám minimálně tři další tipy.

1. Rád bych zde B 16 pochválil za projev mimořádné odvahy, už jsem to napsal na CHnet, měl by si pořídit ochutnávacího psa (používat k tomu Kaspera by bylo neetické).

2. Je to sice hegelovstina, ale je důležité jistým paterům dát do ruky klacek na vlky.

3. Je třeba připomenout, že kromě bludů neodstraní indult rovněž knežské homosexuální prasáctví. Bez katolické výchovy trident, kraječky a estetika buzeranty naopak přitahuje, čehož jsou dokladem některá indultní bratrstva.

Svého času jich byly plné antikvariáty, taky by Vlk měl vědět, že Vatikán dvaašedesátku oficielně prodává v edici. Je to sice drahé, ale velební pánové jsou solventní.

Iacobus Augustinus napsal:

"Nevím také, jestli je u nás někde k dispozici onen latinský misál z roku 1962, podle kterého musí kněz liturgii v předkoncilovém duchu slavit," (říká kardinál)

Tak to snad jen:

Lehmann k indultu zaujímá pružný postoj, přece jen bude někdy v budoucnu konkláva a pánové nikdy neví...

http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=8052

No, to se dalo čekat.
Memento Kamposu by ale mělo být stále na zřeteli všech tradici věrných!

Tak na Jacobovu intervenci se rozhoupal i katolík.cz : http://www.katolik.cz/news.asp?g=0&c=2572

BTW. jak jste pochopili to s tím velikonočním triduem, je v té době tridentská mše úplně zakázána, nebo ten zákaz platí jen pro mši bez účasti lidu?

Tak, že se Triduum nesmí sloužit soukromě, to se sle pokud vím nesmělo nikdy.

Já myslím, že jde prakticky předpis, který dlouhá léta platil pro FSSP. Tedy je to pro všechny mše(samozřejmě krom Velkého pátku) v ty dny sloužené. Perfídné židy ve Velkopátěčních obřadech ale jen tak někdo nepovolí Proto to bazírování na 62

Na tom Katolíkovi je to tedy dílo!!!
Vážně ignoranti. Zvláště to jejich vysvětlení "rozdílů" v závěru
To je děs!

Iacobus Augustinus napsal:

Na tom Katolíkovi je to tedy dílo!!!
Vážně ignoranti. Zvláště to jejich vysvětlení "rozdílů" v závěru
To je děs!

Jo, a jak si všude dávají záležet na tom, že v této verzi již "perfidi" vypadli.

Mno jo, perfidi by mohli utáhnout kohoutky s financema, ale to už jsme OT

Bratři, je tak zásadní rozdíl mezi Missale Romanum vydaným do r. 1962 a tim z r. 1962? Těch vydaných do r.1962 je skoro na každé faře i několik, ale ten z r. 1962 jsem snad ještě nikde neviděl.

Pavel Prebral napsal:

Bez komentáře: http://www.tyden.cz/rubriky/domaci/vlk-neni-nadsen-z-papezova-navratu-k-latine_15575.html

Kardinál by možno privítal niečo viac ekumenické, napríklad nejaké Motu proprio, ktoré by umožnilo požehnanie sodomitským párom, aby sme neurážali sodomitov a protestantov.

Zásadní rozdíl myslím není. V 62 nejsou ti perfídi a myslím, že Pius XII. blahé paměti, i poněkud zjednodušil ostaní obřady Velikonočního Tridua. Další změny nevím. To neznamená, že nejsou, ale určitě ne tak zásadní.