Jak je to se spásou nekatolíků?

Jak je to se spásou nekatolíků?

Jak máme rozumět výroku Florentského koncilu (1438-1445):
Nejsvětější římská církev pevně věří, vyznává a hlásá, že nikdo z těch, kdo jsou mimo katolickou církev, nejen pohané, ale také židé, heretici a schismatici (schisma: svévolné rozdělení jednoty církve), se nikdy nemohou podílet na věčném životě, ale půjdou do věčného ohně, 'připraveného ďáblu a jeho andělům' (Mt 25,41), pokud se k ní před smrtí nepřipojí; a že jednota jejího církevního těla je tak důležitá, že pouze ti, kteří jsou uvnitř této jednoty, mohou mít prospěch ze svátostí církve pro spásu, a že jenom oni mohou obdržet věčnou odměnu za své posty, almužny a další skutky křesťanské zbožnosti a povinnosti křesťanského bojovníka. Nikdo, ať je jeho dobročinnost jakkoli velká, nikdo, dokonce ani když prolije krev kvůli Kristovu jménu, nemůže být spasen, pokud nežije v lůně katolické církve a jednotě s ní?

Je zřejmé, že správný výklad nemůže být v protikladu s tímto stanoviskem, neboť dikce i forma jeho vyhlášení ukazuje na jeho neomylný charakter. Tento výrok Florentského koncilu však nebyl vyřčen bez kontextu, neboť k téže otázce se vyjadřovali již mnozí církevní otcové (sv. Ambrož, sv. Augustin) i středověcí teologové (sv. Bernard, Petr Lombard, sv. Tomáš Akvinský), když dokazovali, že je možné, aby byl spasen nepokřtěný člověk. Sv. Augustin poukazuje na příklad setníka Kornelia (Sk 10,44-47), který byl naplněn Duchem svatým před přijetím křtu. Lze tedy, jak vidíme z tohoto příkladu, obdržet milost posvěcující před vlastním křtem vodou. Stejně jako Kornelius, tak každý, kdo si je vědom nezbytnosti křtu, je povinen křest přijmout; jeho odmítnutím by Kornelius milosti posvěcující okamžitě pozbyl. Jak je to ale s těmi, kdo o nezbytnosti křtu nevědí? A jak je to s možností spásy těch, kdo jsou sice pokřtěni, ale jsou členy heretických nebo schismatických společností a vyznání?
Pro všechny smrtelníky platí, že nutnou podmínkou spásy je milost posvěcující, ke které patří vlité nadpřirozené ctnosti víry, naděje a lásky. Sv. Pavel v 1. listu Timoteovi (2,3-4) píše:

• Tak je to dobré a milé Bohu, našemu Spasiteli. On chce, aby se všichni lidé zachránili a došli k poznání pravdy.
  

Tentýž Pavel také píše, že

• bez víry se však Bohu nelze líbit(Žd 11,6).
  

Pochopitelně, že zde nehovoří o jakékoliv víře, ale o víře pravé a nadpřirozené. Takový člověk nemusí znát celé zjevení, musí však věřit všemu, co ze zjevení zná. Vlitá ctnost víry v tomto případě nenaklání duši jen k poznání pravdy, ale také odmítnutí omylu. Uveďme příklad, kterým vhodně demonstrujeme působení Boží milosti. Pokud bylo dítě platně pokřtěno v protestantském kostele, pak obdrželo spolu s milostí posvěcující i nadpřirozenou ctnost víry. Při pozdějším vlastním užívání rozumu je tato milost posvěcující bude posilovat k odmítnutí omylů, které protestantská vyznání konstituují. Nebude-li s touto vnitřní milostí spolupracovat a bude vědomě a dobrovolně vyznávat bludy protestantismu, ctnost víry ztratí a spolu s ní milost posvěcující. Pokud tento člověk zůstane nerozhodnutý a ve vyznání protestantismu nejistý, pak je to známkou působení přítomné milosti v jeho duši, posilující jej k úplnému odpoutání se od protestantského prostředí a konverzi ke katolické církvi.
I když se v dějinách církve setkáváme s ojedinělým názorem, že ke spáse je nezbytně nutné být pokřtěn a vodou náležet do viditelného společenství církve, církev sama toto v úzkém slova smyslu nikdy neučila. Různá nepochopení jejího učení v této otázce snad plynou z nedostatečného rozlišování objektivního a subjektivního řádu spásy. Z hlediska objektivního řádu je jedinou společností spásy katolická církev a jediným jejím prostředníkem je Ježíš Kristus. Každá alternativa ke Kristu a církvi, kterou založil, je objektivní překážkou spásy, jak nám připomíná i dokument Kongregace pro nauku víry z roku 2000 Dominus Iesus. V tomto smyslu nelze hovořit o tom, že jsou i nekatolické společnosti „prostředky spásy“, neboť to, co je jim vlastní, je omyl, nikoliv případné pravdy, které jejich příslušníci vyznávají. Nekatolické společnosti a vyznání jako takové božskou ctnost víry nezprostředkovávají! Jsou-li jejich vnější členové v milosti posvěcující, je to navzdory omylům, které jsou jejich společnostem vlastní. Také musí platit, že se těchto omylů v daný okamžik přidržují bez vědomého a dobrovolného souhlasu své vůle (omyl, pokud není tvrdošíjný, ještě nemusí být v rozporu s ctností víry).
Subjektivní řád spásy odkazuje k vnitřnímu stavu člověka, k tomu, do jaké míry přijímá Boží milost a řádné prostředky spásy, pokud je poznal. K tomu, aby člověk došel svého cíle, kterým je podíl na životě Božím, musí smýšlet a jednat v touze plnit vůli Boží ve všem, co jako vůli Boží poznává. Církev učí, že přináležitost k církvi, která je pro spásu nutná, není výlučně přináležitostí vnější (in re), ale že je též možná přináležitost vnitřní (in voto). Proto například nominální protestant může být in voto, tedy v touze, katolíkem. Připomeňme si také, že „de eternis Eclesia non iudicat“, tedy že ani církev nemůže soudit o vnitřním stavu člověka, neboť ten zná pouze Bůh. Není proto možné mít jistotu o tom, že člověk, který zemřel, aniž přijal křest vodou a stal se viditelným členem církve, je zavržen. Bůh může milost posvěcující zprostředkovat i mimořádným způsobem, pokud mu člověk neklade překážky. Ano, Bůh není omezen prostředky, které ke spáse ustanovil!
Dnes jsme však svědky toho, že jsou mimořádné prostředky spásy zaměňovány s prostředky řádnými, jako by těch řádných ani nebylo zapotřebí. Tento spásný optimismus je však popřením pravdy víry „mimo církev není spásy“ i reality dědičného hříchu. Tridentský koncil sice učí, že je člověk v padlém stavu schopen vyhnout se každému jednotlivému těžkému hříchu, tedy že není předurčen jim jednotlivě podlehnout, ale zároveň učí, že bez milosti Boží není možné se vyhnout všem hříchům jako celku. Také z toho důvodu je třeba považovat misijní příkaz Kristův jít do celého světa, křtít a učit zachovávat vše, co učil, jako závaznou normu pro jednání církve a jejích údů v nekatolickém prostředí. Kristus svým učedníkům neřekl, aby se usadili v Palestině a nikam nevycházeli, neboť udělí „křest touhy“ všem národům.

Spoiler:

Bl. Pius IX. v encyklice Quanto conficiamur moerore z roku 1863 píše o tom, že někteří jsou ve stavu nepřekonatelné neznalosti ohledně pravého náboženství a přitom zachovávají přirozený zákon a uvádí, že Boží „nejvyšší laskavost a vlídnost nedovolí, aby nikdo z těch, kdo nejsou vinni rozváženým hříchem, trpěl věčnými tresty.“

Celý text v latině je v klasickém vydání Denzingera, n. 1677.

Bohužel Denzingera(toho necenzurovaného modernisty) jen těžko je možné sehnat.

Já papírové vydání Denzingera nevlastním a ani nevím, jaké vydání bych měl koupit. Ale mám v pdf španělskou verzi vydanou r. 1963 v Barceloně, Editorial Herder. Kdyby měl někdo zájem, tak jsem to nahrál sem: http://rapidshare.com/files/28906752/denzinger.pdf.html

http://www.katolikrevue.cz/fronda/modernisticka_cenzura_katolicke_nauky_ales_jirkovsky.htm

tady Aleš Jirkovský uvádí, který je který.
Papírové vydání jsem měl ještě za mých klášterních let

Tady je Enchiridion Symbolorum in lingua latina

http://catho.org/9.php?d=g1

V textu jsou odkazy na francouzský překlad

Bezva! Díky

Není zač, je lépe tam chodit takto (protože tak jsou funkční odkazy na související dokumenty):

1) http://catho.org/
2) v levém rámu v poli Magistere kliknout na Autres
3) v pravém rámu dole v poli Outils kliknout na 1996 enzinger

Chtěl bych vás poprosit, jestli bychom se ještě jednou nemohli věnovat problematice spásy nekatolíků. Tato věc mi není pořád jasná.
Na jedné straně máme dost přesně definované dogma:

Iacobus Augustinus napsal:

Jak máme rozumět výroku Florentského koncilu (1438-1445):
Nejsvětější římská církev pevně věří, vyznává a hlásá, že nikdo z těch, kdo jsou mimo katolickou církev, nejen pohané, ale také židé, heretici a schismatici ......(zkráceno)....... ani když prolije krev kvůli Kristovu jménu, nemůže být spasen, pokud nežije v lůně katolické církve a jednotě s ní?

A na druhé straně výklad, který jako by samotné dogma popíral:

Iacobus Augustinus napsal:

Je zřejmé, že správný výklad nemůže být v protikladu s tímto stanoviskem, neboť dikce i forma jeho vyhlášení ukazuje na jeho neomylný charakter. Tento výrok Florentského koncilu však nebyl .....(zkráceno).... nutnou podmínkou spásy je milost posvěcující, ke které patří vlité nadpřirozené ctnosti víry, naděje a lásky. Sv. Pavel v 1. listu Timoteovi (2,3-4) píše:

Pochopitelně, že zde nehovoří o jakékoliv víře, ale o víře pravé a nadpřirozené. Takový člověk nemusí znát celé zjevení, .....(zkráceno).... jako závaznou normu pro jednání církve a jejích údů v nekatolickém prostředí. Kristus svým učedníkům neřekl, aby se usadili v Palestině a nikam nevycházeli, neboť udělí „křest touhy“ všem národům.

Z výkladu tedy vyplývá, že ke spáse je nutná "pouze" dokonalá lítost a láska v okamžiku smrti bez ohledu na to, jestli člověk veřejně přísluší nebo nepřísluší ke Katolické Církvi.
Rozdíl je jen v tom, že:

- být katolíkem veřejně je řádnou cestou ke spáse, která je jistá a dokonalá
- nebýt katolíkem veřejně, nevědomě je mimořádná cesta ke spáse, která je méně jistá a méně dokonalá

Potom je ale zvláštní až sobě odporující fakt, že na jedné straně stačí milost posvěcující v okamžiku smrti a na druhé straně je prohlášeno že nemůže být spasen ani nekatolík, který prolije pro Krista krev. Vysvětlit se to dá snad jen takto:

- není spasen jen ten nekatolík, který zemře pro Krista a při tom vědomě setrvává v bludu
Prosím o potvrzení či případné korekce.

Dále. Pokud spásu zajišťuje pouze milost posvěcující v okamžiku smrti, které je schopen dosáhnout každý člověk (zde jsem opět na rozpacích, protože jsem si vždycky myslel, že milost posvěcující nabývá člověk křtem a poté každou svatou zpovědí), proč tedy dochází k evangelizaci národů a šíření víry?
- pokud by pohanské národy zůstali neevangelizovány, příslušníci těchto národů by žili v nezaviněné nevědomosti a stačilo by před smrtí litovat svých hříchů, čímž by se stali katolíky "touhou" a byli by spaseni.
- proč vůbec Kristus chtěl, aby docházelo k evangelizaci, když prakticky stačí dokonalá lítost v okamžiku smrti? Vysvětlením je to, že člověk který je katolíkem veřejně má větší možnosti (svátosti) dosáhnout vyšší blaženosti než třeba na poslední chvíli zachráněný "nekatolík" touhou?

Dále:
- co je vlastně hlavním rozdílem mezi nekatolíkem a katolíkem v otázce spásy?
- je vůbec možné varovat nekatolíka, že pokud nepříjme katolickou víru, nebude spasen?
- kde budou nekatolíci, pokud budou spaseni, v nebi, "přednebí"?

Není mi vůbec jasné jak nekatolík "upřímně" lituje svých hříchů... spíš mi příjde, že to bere stylem "co bylo to bylo", před smrtí mu sice může být ledaccos líto, ale on prakticky nepočítá s tím, že by po smrti něco bylo, proto moc nechápu, jak by se vůbec mohl dobrat procesu upřímné lítosti...

Zajímala by mě ještě jedna věc. Všichni (skoro) žijeme v ČR, takže víme jak to tady chodí, jací tady jsou lidi, co lze čekat od lidí, prostě máme určité zhruba stejné povědomí o české společnosti. Jak se díváte na spásu bežného českého člověka - nekatolíka??? Jaká může být procentáž spasení a nespasení v ČR? Myslím si, že to jestli člověk začne něčeho litovat, silně závisí taky na povaze a pochybuju, že by např. cholerik Ruda z Třineckých železáren se stylem života "práce-hospoda", který celý život "nic neřešil" a "bral vše jak příjde" při tom "nevěřil na babské povídačky" najednou zjihl a všeho by litoval. Nevím. Člověk nemá soudit, ale přece jen touží po nějaké konkrétní odpovědi co s němi bude, když se např. prochází ulicemi Ostravy a vidí ty lidi, slyší jak mluví, ví jak uvažují, reagují, soudí, jaké mají hodnoty... Ano vím, do srdce vidí jen Bůh, ale přesto zkusme nějak otevřeně generalizovat.

Prosím, berte můj příspěvek jako otázky začátečníka, člověka, který ještě před x měsíci ani nevěděl, že nějaký Trident existuje a který ani netušil o problémech jaké jsou z NOM atd...

Chci Vám taky vyjádřit hlubokou vděčnost za existenci těchto stránek a příspěvků, které zde píšete. Mi to dost silně pomohlo a dalo pevnou zem a jistotu pod nohama v otázkách víry.

Stručně řečeno ještě v okamžiku smrti, když člověk stane tváří v tvář Soudci při osobním soudu, dává se zde ještě poslední možnost, při promítnutí celého života LITOVAT hříchů, kterých se dopustil. Ale člověk, který nevěřil není příliš disponován pro to, aby se v tomto posledním okamžiku obrátil ku Kristu. To je fakt, a tak byť nevíme, jak to s tím kterým nakonec dopadlo, nelze živit příliš falešné naděje, že mnozí, co nikdy nevěřili, víru potírali a si z ní tropili posměšky, jsou schopni lítosti, která bude rozhodující pro jejich věčný osud.
Kdežto katolík, který věřil v Boha, byl součástí Kristovy Církve a se modlil má přece větší šanci lítost při osobním soudu vzbudit, vždyť ani katolík nemusí umírat vždy ve stavu milosti posvěcující a i tu je k jeho spáse nutnost lítosti v poslední okamžik, protože není-li setrvá v hříchu, který jest zatvrzením proti Bohu a končí v pekle. Takže jako lze v posledním možném okamžiku podíl na nebeském království získat, lze jej stejně tak ztratit.

Zdánlivá nelogičnost proč tedy být třeba celý život katolíkem, když se stejně rozhoduje na poslední chvíli pak jest vysvětlena podle mého soudu podobenstvím o vinici Páně, kde někteří byli najati ráno a někteří na poslední chvíli a dostávají všichni svoji odměnu - stejnou. A tak jeden nemá závidět jinému, že on snášel tíhu dne a jiný se dostal s odřenýma ušima.
Podobnost lze najít i v podobenství o marnotratném synu. Právě ty výčitky Pánu na konci života katolíka - podívej se Pane, co jsem obětoval, kolikrát jsem chodil v zimě do kostela, to byla oběť - kdy má litovat svých hříchů mohou vést k věčnému zatracení, protože mají kořen v pýše.
POroto máme být pokorní - nic nemáme jisté, byť jsme třeba katolíci od peřinky a žijeme dosud jak se má a jsme ve stavu milosti posvěcující, protože kdo stojí dej si pozor abys nepadl.

Jsou různí lidé a různé osudy a jen Pán Bůh ví, jaké dispozice k přijetí víry byly tehdy a tehdy, a jaká -závažnost odmítnutí opakovaných nabídek - ty dostává každý - ani v tom není výmluva. Domnívám se, že odloučení bratři mají též plno možností navrátit se do lůna katolické Církve, která jediná je pravá a nečiní-li tak hřeší. Neznamená to, že nemohou být spaseni, ale vědomě za života odporují nabídce Pána a to jim ubírá dispozic k osobnímu soudu, jak uvedeno výše. To samé ateisté a modláři.

Je to nyní jasnější příteli?

Napsal jsem to asi za tři minuty, vida že nikdo nereaguje a tak je to neumělé a bez teologických definic (stejně jich nejsem schopen ale nějak tak to bude, když se nad tím zamyslíš, je to prosté, žádná věda. A bezpečně to pochopí při osobním soudu i jedinec s IQ tykve jenže tomu bude asi hej, totiž zase jinde v Písmu se praví: komu bylo více dáno, od toho se více žádá - na to nesmíme zapomínat. A tak třeba tomu, kdo neměl příliš možnost poznat Pána, jeho Církev apod., po tom se bude chtít méně, resp. bude souzen shovívavěji než po katolíkovi a po tom zase méně než po katolickém knězi atd. I v tom je soud spravedlivý. Jak také jinak.

Rozhodně si nedělám nárok na správný výklad - jsem jen nedovzdělaný laik. Takže jen pár poznámek jak chápu to, o čem přemýšlí José, já.



José : Potom je ale zvláštní až sobě odporující fakt, že na jedné straně stačí milost posvěcující v okamžiku smrti a na druhé straně je prohlášeno že nemůže být spasen ani nekatolík, který prolije pro Krista krev. Vysvětlit se to dá snad jen takto:

- není spasen jen ten nekatolík, který zemře pro Krista a při tom vědomě setrvává v bludu
Prosím o potvrzení či případné korekce.

FM: Taky tomu tak rozumím, jen bych doplnil vědomě nebo zaviněně - pokud se někdo odmítá nechat poučit o svém bludu, tak se sice nedozví, že strvává v konkrétním bludu, ale je to jeho vina

José: Dále. Pokud spásu zajišťuje pouze milost posvěcující v okamžiku smrti, které je schopen dosáhnout každý člověk (zde jsem opět na rozpacích, protože jsem si vždycky myslel, že milost posvěcující nabývá člověk křtem a poté každou svatou zpovědí), proč tedy dochází k evangelizaci národů a šíření víry?
- pokud by pohanské národy zůstali neevangelizovány, příslušníci těchto národů by žili v nezaviněné nevědomosti a stačilo by před smrtí litovat svých hříchů, čímž by se stali katolíky "touhou" a byli by spaseni.
- proč vůbec Kristus chtěl, aby docházelo k evangelizaci, když prakticky stačí dokonalá lítost v okamžiku smrti? Vysvětlením je to, že člověk který je katolíkem veřejně má větší možnosti (svátosti) dosáhnout vyšší blaženosti než třeba na poslední chvíli zachráněný "nekatolík" touhou?

FM: Evangelizace je nutná
a) protože je to příkaz Spasitelův
b) spoléhat na to, že někdo dosáhne spásy mimořádným způsobem, by bylo opovážlivé spoléhání na Boží milost - když nebudu platit daně a budu odsouzen do vězení, můžu dostat milost od prezidenta. Není však příliš rozumné z možnosti prezidentské milosti vycházet při daňovém přiznání
c) nekatolík, který pravděpodobně prožije většinu života bez stavu milosti posvěcující nemůže získávat nadpřirozené zásluhy např. dobrými skutky, modlitbou apod.

José: Dále:
- co je vlastně hlavním rozdílem mezi nekatolíkem a katolíkem v otázce spásy?
- je vůbec možné varovat nekatolíka, že pokud nepříjme katolickou víru, nebude spasen?
- kde budou nekatolíci, pokud budou spaseni, v nebi, "přednebí"?

FM: Varovat nekatolíka, že riskuje svou spásu, je naše povinnost (vhodným způsobem)
Každý kdo je spasen, je katolíkem, údem Církve vítězné - tedy žádní spasení nekatolíci neexistují

José: Není mi vůbec jasné jak nekatolík "upřímně" lituje svých hříchů... spíš mi příjde, že to bere stylem "co bylo to bylo", před smrtí mu sice může být ledaccos líto, ale on prakticky nepočítá s tím, že by po smrti něco bylo, proto moc nechápu, jak by se vůbec mohl dobrat procesu upřímné lítosti...

FM: Ano a to je právě důvod k evangelizaci

Pokud se mýlím, tak se omlouvám a rád se nechám poučit

Františku nemýlíš se.

Děkuji Vám za odpovědi, pěkně jste to vysvětlili.
Stejně si však kladu otázku, na kolik je nevědomost nekatolíků zaviněná... Podle mě, pokud nepočítáme lidi, kteří vyloženě vědomě škodí Církvi (bývalí katolíci, kteří se stanou třeba satanisty), tak snad ani lidé nemůžou za svoji nevědomost.
Vidím to tak, že většina nekatolíků nemá pravdivé informace o Církvi a prakticky ani nemá možnost se je dozvědět (pokud nepočítáme pročítání hory knih o Katolické Církvi každý večer doma). Tento jev je asi podporován veřejným míněním a médii. Těžko si však umím představit nekatolíka, jak doma studuje horu dokumentů, historii, teologii, aby se dobral pravdy. K tomu, on vidí každé náboženství jako potencionálně pravdivé a musel by přečíst tuny knih o každém náboženství, aby se dobral a vybral si to naše. Což, ruku na srdce, kdo má na to čas a energii?
Pokud by chtěl obejít "knihy" a dívat se přímo na život českých katolíků, tak taky nevím, jestli by dostal ten správný příklad a náboj, který by ho obrátil. Nezapomínejme, že je stále pod tlakem různých předsudků a vlastních doměnek o Církvi.
Pokud by chtěl zajít za některým knězem a popovídat si s ním, což považuju u každého člověka (nejen nekatolíka) za přímo heroický čin, tak asi záleží na jakého kněze by trefil. Mám spíš zkušenosti, že kněží neumí příliš přesvědčivě vysvětlovat a diskuze se stává dost obecnou.
Proto si myslím, že i když nekatolík v ČR má teoreticky přístup ke všem církevním dokumentům, pramenům a zdrojům a i když se setká třeba s nějakým katolíkem a baví se s ním o víře, nemůže nést zodpovědnost za to, že nepříjme katolickou víru a klidně i vědomě pod tíhou toho, co by si musel přičíst, absolvovat nebo z důvodu nepřesvědčivosti kněze nebo katolíka přímo odmítne být katolíkem. Zvláště když je ovládán předsudky. Tyto předsudky jsou podle mě možné překonat jenom tehdy, kdy sama Církev proti nim bojuje, což se stylem "omlouvat se i za to, co jsme neudělali" bude asi nemožné.

Ohledně míry zavinění nevědomosti nelze generalizovat na všechny bezvěrce či jinověrce. Je to u každého individuální, stejně jako jsou individuální oslovení Pána našeho vůči nim, kterého se ale KAŽDÉMU z nich dostane a to v dostatečné míře.
Takže to jak je :nastartován" zájem o věci věčné nezáleží například množství knih, které by měli přečíst, a na shánění nezkreslených informací ale na otevřenosti duše pro Pána. Nic jiného není ku přijetí víry potřeba, než osobního souhlasu k milosti Pána našeho. Pokud se kladně odpoví na Jeho volání, dostane se do duše milost a pak se dostaví i to další, jako kupř. vědomí, že je třeba sebevzdělávání a zdokonalování ve víře z lásky k Pánu.
Kdo odmítá, ten setrvává zaviněně v nevědomosti, protože buď se mu líbí v herezích (jinověrci) nebo se mu líbí pohodlí vegetativního způsobu života bez nároků věčných (bezvěrci). Obě tyto kategori cítí potřebu pravou víru popírat a zesměšňovat a tím odůvodňovat svůj neutěšený stav.

citace :

Quido van Rijn: Ohledně míry zavinění nevědomosti nelze generalizovat na všechny bezvěrce či jinověrce. Je to u každého individuální, stejně jako jsou individuální oslovení Pána našeho vůči nim, kterého se ale KAŽDÉMU z nich dostane a to v dostatečné míře.

Hm, na tom něco bude, dívám se na to asi moc světsky. Když se bavíme o téhle problematice, tak si i víc uvědomuju, jak je důležité, aby katolík žil autentický seriózní katolický život.
Uvědomil jsem si taky, že důvodem evangelizace je nejen spása duší, ale už i žitý vztah s Kristem tady na Zemi, ne až po smrti.
Opravdu je dobře, že toto fórum je! Jako bývalý modernista, bych asi věřil, že všichni budou spaseni a dalším typickým modernistickým výkřikům...

Gratuluji příteli ke skvělému shrnutí.

Dovolím si vložit tento příspěvek do diskuze. Nejspíš se příliš nesetkám s pochopením, ale potřebuji se svěřit, popř. poradit, co dál.

Vyrostla jsem ve zbožné katolické rodině, měla jsem vždy zájem o církev a hájila jsem katolickou víru. Ale... před 3 lety se moje sestřenice rozhodla pro řeholní život. Byli jsme celá rodina šťastní z její lásky k Bohu (i když trochu smutno, že ji nebudeme moc vídat nám bylo). Nejdříve se zdálo vše v pořádku, ale těsně před věčnými sliby z kláštera odešla a vrátila se domů. Rychle jsme si všimli, že je jiná, než dřív. O životě v klášteře nechce moc mluvit. Často se setkává s nekatolíky. Před časem mi poslala tento odkaz uloz. to/xDrjKCz/charlotte-svedectvi-jeptisky-pdf .
Po přečtení jsem proplakala celý zbytek dne. Když ke mně sestřenka přišla na návštěvu, mluvili jsme o tom a ona mi naznačila, že byla také znásilněna knězem.
Od té doby moje důvěra Církvi klesá. Pociťuji zklamání ze všeho. Začínám pomalu studovat Bibli a ta moji nedůvěru ještě prohlubuje.
Doufám, že mi Bůh ukáže, jakou cestou bych se měla dál vydat.

Aha, super. Takže prostě čekáte, že těm vašim kecům uvěříme a rázem se po "studiu Písma" staneme nekatolíky na cestě do pekla?
Bravo!
Písmo napsali katolíci, jeho kánon schválil koncil Katolické Církve. Pokud si myslíte, že tady najdete živnou půdu pro své bludy, vyrazím vás dřív, než řeknete Luther.
Toto je katolické fórum, takže si laskavě buď čtěte to, co je napsáno, nebo pište tak, abyste byla v mantinelech katolické Nauky. Pokud nehodláte, tak na neschledanou.

"uloz. to/xDrjKCz/charlotte-svedectvi-jeptisky-pdf "

Slušná snůška nesmyslů. Toto psal někdo buď duševně chorý nebo s hodně bujnou fantazií, ne?

Vidím, že hledám pomoc na nesprávném místě. No nevadí. Myslela jsem si sice, že tu na mě budete hledět, jako bych spadla z hrušně, ale takovou aroganci a nenávist ke všem, kdo mají pochybnosti nebo o něčem přemýšlí, jakou tu ukázal Jakub, to jsem nečekala... No, asi je to pravda, co říkají protestanti, že se v našich kruzích zlo přikrývá... Ale nemějte obavy, už sem psát nebudu, toto byla poslední kapka do pomyslného poháru mojí trpělivosti Katolickou církví. Začnu hledat jiné společenství, kde stojí Bůh na prvním místě.

Jasně, tak si zopakujte přikázání a při "Nevydáš křivého svědectví" se račte třikrát švihnout bejkovcem přes záda.
Třeba se vám rozsvítí.
Nejsme tu takoví pitomci, jak jste si asi myslela a tyhle hry na citíky vám fakt těžko kdo zde uvěří.
Otevřte katechismus a studujte mravouku. Jo a jako beletrii zkuste Božskou komedii, když máme ten půst. Spasitelné rozjímání o pekelných trestech pro odpadlíky vám jistě prospěje.
Maucta!

Je jisté, že si vymýšlí story, aby pošpinila Církev.
Vyrazit!

marryja@email.cz napsal:

Ale... před 3 lety se moje sestřenice rozhodla pro řeholní život.

- Jak se Vaše sestřenice jmenuje? Do kterého kláštera vstoupila?

marryja@email.cz napsal:

mluvili jsme o tom a ona mi naznačila, že byla také znásilněna knězem.

- Naznačila? A pochopila jste ten náznak správně? Zkuste zjistit, jak se ten kněz jmenoval.

marryja@email.cz napsal:

Od té doby moje důvěra Církvi klesá. Pociťuji zklamání ze všeho. Začínám pomalu studovat Bibli a ta moji nedůvěru ještě prohlubuje.

- Myslíte, že ona prohnaná zločinecká organizace, když kdysi vytvářela kánon Písma Svatého, do něj vložila nějaké informace, použitelné k její kompromitaci? To mi přijde krajně nepravděpodobné.

marryja@email.cz napsal:

Doufám, že mi Bůh ukáže, jakou cestou bych se měla dál vydat.

- Doufáme též.

Mhm. Někdo si vyrobí "nenápadný" mail a "nenápadnou anonymní" story.
A jak se tak s ní nemá na celém světě komu svěřit tak jí jde tapetovat zrovinka na Traditio, o jaká to náhoda.

Sestra babičky koně prý byla v klášter a prý...a prý.....a prý.

Bájivá lhavost, nebo obyčejná hysterie ? Či jen nutkavá potřeba poškodit a pomluvit?
A pak ihned nastává "poslední kapka" a "teatrální rozloučení".....no jo no.
TO už tady také bylo. Akorát to trvalo o něco déle, že.
Ztráta času.

Milá sestro/bratře, přesněji tedy sestrobratře. Lhát se nemá. Tolik k Vašemu případu.

Prolétl jsem tu Jeptišku....

...jako děsivý příběh před spaním dobrý...ale jinak....Ach jo.